struktura
struktura [-tú-, lat.] 1. filoz. souhrn stálých vztahů objektu zabezpečujících jeho celostnost a totožnost sama se sebou, tj. zachování zákl. vlastností při různých vnějších a vnitřních proměnách. Na rozdíl od mech. chápání s. jako pouhé ustrnulé entity je v dial. pojetí chápána s. jako celek, který se vyznačuje totalitou, to jest úplností, schopností seberegulace a transformace, tj. schopností přeměny a vývoje; 2. chem. druh, počet a uspořádání atomů a vazeb v molekule látky. S. je úplně určena, jestliže je známo elementární složení molek. (souhrnný vzorec), druh vazeb mezi atomy a jejich pořadí (konstituce), uspořádání atomů a vazeb vzhledem k pevné rovině v molek., pokud molek. obsahuje dvojnou vazbu nebo cyklus, a vzhledem k rovině zrcadlení, pokud molek. obsahuje chirální atom (konfigurace), a posléze je-li v molek. možná rotace kolem některé vazby; též uspořádání atomů a vazeb vzhledem k této rotaci (konformace); 3. biol. stavba, řád, soubor stabilních vztahů prvků biol. objektu, které zajišťují jeho celistvost a totožnost, zachování zákl. vlastností při různých vnějších i vnitřních změnách; např. s. buňky, organismu, stáda, populace, druhu a ekosystému. Pro biol. s., zvl. na úrovni organismu, je charakteristická vysoká uspořádanost a hierarchický, vícestupňový charakter vztahů, které tvoří autoregulující se systém na zákl. principu zpětné vazby; 4. geol. sloh - soubor charakteristických znaků horniny, který závisí na rozměrech, tvaru a vzájemných vztazích horninotvorných součástí (minerálů, skla). Též hmotná realizace vnitřního uspořádání v podobě konkrétní konstrukce, strukturního tvaru (vrásy, diapiru, zlomového pásma, batolitu, riftu); 5. psychol. viz psychická struktura.
