strach
strach, krátkodobá emoce či trvalejší pocit člověka vyvolaný skutečným nebo fiktivním nebezpečím; intenzívní nepříjemný prožitek nejistoty a tísně pociťovaný v situaci, která je chápána jako nebezpečná; jeden z nejsilnějších motivačních zdrojů (tendencí, faktorů, sil), společný člověku i vyšším živočichům. Jako tzv. existenciál vystupuje s. ve filoz. existencialismu: je prožitkem valencí nejistoty reálného světa, úzkost je úzkostí ze světa vůbec. Z psychol. hlediska je s. jednou ze zákl. emocionálních kvalit spočívající ve vědomé reakci na očekávání změny k horšímu; je citovou složkou prožívání úzce spjatou s pocity nejistoty a bázně, doprovázenou různými fyziol. reakcemi (změny ve funkci kardiovaskulárního systému, endokrinní činnosti). Jako fylogeneticky determinovaný relikt sebezáchovných tendencí organismu má s. vlastní genezi, jež modifikuje i některé jeho formy: stupňováním s. dochází ke vzniku afektu, nadměrným prodlužováním (protrahováním) s. se aktivuje úzkost, vyvolávající často agresi ("obrana útokem"). Patol. forma s. vystupuje nejčastěji v podobě fobií, stupňovaný afekt s. na úrovni skupinového (davového) chování se ozn. jako panika. Z hlediska ontogenetického základu předpokládá s. existenci podmíněného reflexu, tj. akt. spojení mezi nepříjemným (ohrožujícím) zážitkem a jeho signálem (např. bolestivým podnětem). Jako nejzákladnější motivující faktor biopsychického charakteru má s. svou projekční plochu v představování a myšlení, kde se často objevuje ve velmi komplikovaných podobách (vznik a uplatnění obranných mechanismů člověka, více či méně dlouhodobá distorze myšlení vyvolaná úzkostí), stejně jako ve snech a snových texturách (tvořivá inspirace směrovaná nevědomou projekcí strachu). Projevy s. v různých podobách od pocitu nejistoty až po vyhrocené stavy hrůzy a paniky, zachvacují celé skupinky, vrstvy a masy lidí; věd. se zabývá studiem těchto projevů sociální, psychol. Zatímco u jednotlivce, zejm. izolovaného, mohou vznikat pocity bezpředmětného s. a úzkosti, jež se pak stávají východiskem úvah subjektivistických filozofů typu S. Kierkegaarda nebo M. Heideggera, kteří považují strach za jeden ze zákl. atributů lidské existence, masové pocity s. reagují zpravidla na reálná fakta útlaku a bezpráví, na hrozbu ztráty zaměstnání nebo války, na chronickou existenční nejistotu a jiná ohrožení. Nálady s., nejistoty a beznaděje sílí v obdobích velkých sociálních otřesů, hosp. a spol. krizí a dějinných katastrof. Společensky působí emoce strachu negativně, pokud ochromuje aktivitu člověka nebo dezorganizuje racionální jednání; pokud se však strach včleňuje do motivačních struktur, které podněcují k záchraně hodnot a odstraňování příčin jejich ohrožení, vystupuje strach jako činitel společensky konstruktivní; to platí v nejvyšší míře o obavách o osud lidstva, ohrožovaného jadernou nebo ekologickou katastrofou.
