srbská literatura
srbská literatura, liter. srb. národa, k níž bývají řazeni též autoři černohorští a srbští spisovatelé z Bosny a Hercegoviny a z Charvátska. - Začátky srb. písemnictví jsou spjaty se středisky vzdělanosti - s kláštery, kde vznikala hojná překladová a od zač. 13.st. i pův. liter.: životopisy círk. hodnostářů a vladařů, zejm. z dyn. Nemanjiců (Stevan, Sava), básnictví převážně duchovního charakteru i státoprávní dokumenty (Dušanův zákoník ). Vítězství Turků v bitvě na Kosově poli 1389 znamenalo pro Srbsko první krok ke ztrátě stát. samostatnosti a téměř čtyři století tureckého panství zcela ochromilo i rozvoj liter. Teprve zač. 18.st. došlo k oživení nár. života mezi Srby, přesídlivšími do již. Uher. V duchu osvícenství vznikala díla naukového a vzdělávacího charakteru. Nejvýzn. představitel srb. osvícenství D. Obradovic připravil cestu k nár. obrození, jehož ústřední postavou se stal reformátor jaz. a sběratel lid. slovesnosti V. S. Karadžic. Jeho jaz. reformy uvedla v život nastupující generace v čele s prvním moderním lyrikem s. l. B. Radičevicem a s černohorským knížetem Petrem II. Petrovičem-Njegošem. Jejich díla zahájila v s. l. epochu romantismu (J. Jovanovic-Zmaj, D. Jakšic, J. Kostic). Real. prvky, pronikající do komedií J. Steriji Popovice a zejm. do próz J. Ignjatovice, ohlašovaly nástup krit. realismu dřív, než ho začal od liter. vyžadovat rev. demokrat S. Markovic. Dominujícím žánrem srb. realistů (M. Glišic, L. Lazarevic, J. Veselinovic) se stala vesnická povídka; humorným tónem oživili real. prózu S. Sremac a S. Matavulj, pocity tragické deziluze do ní vnesl S. Rankovic. Na vyhrocující se krizi spol. a polit. života reagovali na přelomu 19. a 20.st. svými satirami R. Domanovic, P. Kočic a nejpopulárnější jug. komediograf B. Nušic. Moderní evropské proudy ovlivnily poezii J. Dučice, M. Rakice a V. Petkovice-Dise, průkopníkem moderní prózy a dramatu se stal před l.svět. válkou B. Stankovic. V meziválečném období se paralelně vyvíjela tradicionalisticky zaměřená liter. (poezie D. Maksimovicové, real. próza V. Petrovice a B. Cosice) a nejrůznější modernistické proudy (M. Crnjanski, R. Petrovic, R. Drainac, M. Nastasijevic). Koncem 20. let se do čela lit. vývoje dostal surrealismus, jehož představitelé (M. Ristic, M. Dedinac, A. Vučo, D. Matic, . Davičo) se v průběhu 30. let přiklonili k proudu sociální literatury. Národně osvob. válka 1941-45 se stala ústředním tématem s. l. v letech poválečných a dodnes zůstává silným inspiračním zdrojem pro mnohé přední autory (D. Cosic, M. Lalic, . Davičo, I. lsakovic, B. Copic). 1945 vyšla stěžejní díla laureáta Nobelovy ceny l. Andrice. V 2. polovině 50. let probíhal ostrý boj mezi tzv. tradicionalisty a modernisty, v němž zvítězilo široké pojetí lit. tvorby, umožňující dodnes tvůrčí soupeření různých směrů i generací. V průběhu 50. a 60. let se prosadila vedle uvedených autorů řada nových výrazných individualit (v poezii vedle . Daviča zejm. V. Popa, S. Raičkovic, M. Pavlovic, Branko V. Radičevic, B. Miljkovic, 1934-1961, M. Dizdar, H. Tahmiščic, M. Antic, *1932, J. Brkovic, *1933, v próze hl. M. Bulatovic, B. Pekic, M. Selimovic, D. Kiš, M. Kovač, R. Konstantinovic, B. Cosic, v dramatu D. Lebovic, A. Obrenovic, V. Lukic, J. Hristic, *1933). V 70. letech pokračuje polyfonická tvorba s. l., pokrývající jak real. a neoreal. proud, tak nejrůznější experimentální výboje, a vyzrávají další význ. tvůrci - prozaici A. Tišma, D. Mihailovic, M. Kapor, B. Šcepanovic, M. Pavic (*1929), M. Markov (*1934), z mladší generace pak hl. V. Stefanovic (*1942), F. David (*1940), básníci R. Livada (*1949), A. Sidran (*1944), R. Petrov Nogo (*1945), M. Komnenic (*1940), dramatik D. Kovačevic (*1948) a další.
