sociální chování
sociální chování, 1. psychologie chování lidí a sociálních komunit (společenských skupin) probíhající v procesech sociální interakce; interakční chování projevující se ve spol. realitě, s následným dopadem na kvalitu, vývoj a charakter mezilidských (interpersonálních) vztahů; v širším pojetí veškeré chování člověka jako sociabilní a socializované bytosti začleněné do spol. systému vztahy vzájemných komunikací. - Koncepce s. ch., vytvářené především sociální psychol. a sociologií, rozlišují rámcově s. ch. individuální, interpersonální a skupi nové. Obecné zákonitosti individuálního chování jsou zpravidla zároveň typickými rysy chování člena určité sociální skupiny, podmíněného sociálními faktory a vazbami. Interpersonální chování, v němž projev jedné osoby je reakcí na druhou osobu (jednání každého je zároveň výsledkem i příčinou jednání druhých) a jež je ovlivňované interpersonální percepcí jedince, tvoří přechod mezi aktivitou jednotlivce a skupiny a jako takové se stává půdou vhodnou pro izolaci zákl. sociálně psychol. jednotky analýzy (interpersonální chování jako nejvlastnější předmět sociálně psychol. výzkumů). Zatímco interpersonální chování lze analyzovat z hlediska jednotlivých účastníků, vzájemného vztahu mezi účastníky i z hlediska zasahujících širších skupin a spol. determinant, je skupinové chování objasňováno v intencích relat. nezávislosti dynamiky chování na jedinci; za minimální jednotku vyčleňující faktor nezávislosti skupinového chování na jedinci se obvykle pokládá komunikativní trojice (triáda). Zatímco sociální psychol. sleduje teor. i experimentálně všechny tři roviny sociálního chování, zabývá se sociol. spíše analýzou chování velkých skupin (společenstev, populací) a studiem druhů sociálních aktivit podle charakteru řešených úloh (ekon., sociálních, kult.). Se sociol. aspektem studia s. ch. souvisí popisná klasifikace s. ch. na chování prosociální (pozitivně ovlivňující mezilidské vztahy a dosahování společných cílů), asociální (lhostejností či negativním vztahem ke spol. zájmům, normám a hodnotám narušující mezilidské vztahy) a antisociální (destruktivní zaměřeností proti spol. struktuře rozleptávající integritu mezilidských vztahů). V souhrnu je s. ch. hist. podmíněno, složitě strukturováno, regulováno a motivováno. S. ch. je též biol., psychol. a místně determinováno. 2. etologie a) v širším smyslu jakékoliv chování živočichů, jehož výskyt nebo frekvence jsou ovlivněny přítomností jiných jedinců téhož druhu. Do okruhu s. ch. spadají např. sexuální aktivity, rodičovské chování, ale i antagonistické chování; b) v užším smyslu chování spol. živočichů, např. sociálního hmyzu (včel, mravenců nebo všekazů), u vyšších živočichů chování příslušníků smečky, stáda nebo skupiny spol. šelem, kopytníků či hlodavců. Formou sociálního chování je kolektivní sháňka potravy, obrana teritoria nebo společného hnízda a společná péče o mláďata.
