slovenská kinematografie
slovenská kinematografie, na území Slovenska se první film. představení konalo 1896 v Bratislavě. Zač. 20.st. vzniklo jen několik dokumentárních snímků souvisejících se Slovenskem (Rychlík medzi Košicami a Bohumínom). Američtí Slováci natočili 1921 na Slovensku film Jánošík (hl. role T. Pištěk), 1922 Stridža spod hája a několik dokumentárních filmů (Jarmok v Klenovci). Siršímu rozvoji s. k. bránil i nedostatečný rozvoj kinofikace. Význ. přínosem bylo působení č. folkloristy K. Plicky v Matici slovenské. Natáčel dokumenty o lid. zvycích, písňové tvorbě ap. (Batízovský salaš, Morena) a folklórní materiál shrnul do filmů Za slovenským ľudom; Po horách, po dolách a hl. Zem spieva (1933). Po nástupu zvukového filmu ve 30. letech se film. tvorba omezovala na příležitostné a krátké filmy, na Slovensku se natáčely jen exteriéry některých filmů (Extáze, Hordubalové). Nejvýzn. společným dílem č. a sl. filmařů v těchto letech, které se stalo zákl. budoucí spolupráce, byl Jánošík z 1935 režiséra M. Friče. Od zač. klerofašist. sl. státu se stal film jedním z hl. zdrojů fašist. polit. propagandy ve film. týdeníku Nástup. 1939 vznikla akciová spol. Nástup, která dostala výhradní právo výroby, dovozu, vývozu a distribuce filmů. Vyráběla zejm. krátké filmy. Mimo rámec oficiální propagandistické koncepce byla pouze tvorba P. Bielika (dokumentární filmy národopisného charakteru: Pod holým nebom, Na ostrove kormoránov). Ve spolupráci P. Bielika, K. Kršky a V. Richtera byly natočeny dokumentární záběry ze SNP (jejich část použil P. Bielik ve filmu Za slobodu). Po znárodnění s. k. 1945 došlo k tvorbě budovatelských dokumentů a též i hraných filmů. Byly vybudovány film. ateliéry v Bratislavě na Kolibě. Význ. přínos znamenaly filmy P. Bielika (Vlčie diery, Štyridsaťštyri), V. Bahny (Pole neorané), S. Uhra, A. Lettricha, M. Hollého, J. Lacka, M. Tapáka, P. Solana, rozvíjela se tvorba dokumentárních, populárně věd., kreslených a jiných filmů. V 60. letech nastal rozvoj film. tvorby příchodem mladých režisérů a možnostmi, které poskytovala i režisérům starší a střední generace televizní film. tvorba. Do děl některých tvůrců pronikaly i moderní vlivy záp. kinematografie. Normalizace tento rozvoj překazila a s. k. se opět vrátila k social.-real. schématům (J. Režucha: Dosť dobrí chlapi, M. Hollý: Kto odchádza v dáždi, J. Zachar: Očovské pastorale) i hrdinů minulosti, zejm. ze SNP (S. Uher: Keby som mal pušku, Veľká noc a veľký deň, Dolina. M. Ťapák: Deň, ktorý neumrie, J. Režucha: Život na úteku). Na přelomu 70. a 80. let došlo ke značnému rozmachu kvalitativnímu i kvantitativnímu. Význ. um. díla vytvářeli tvůrci generace mladší a nejmladší, jako J. Jakubisko (Postav dom, zasaď strom; Tisícročná včela; Perinbaba), D. Hanák (Ružové sny, Tichá radosť), D. Trančík (Koncert pre pozostalých, Víťaz, Pavilón šeliem, Štvrtý rozmer), V. Kavčiak (*1948, Biela stužka v tvojich vlasoch, Karline manželstvá), Z. Záhon (Pomocník) a další.
