rozum
rozum, obecně duchovní činnost člověka směřující k uchopení celku obj. reality. Jako zákl. pojem vystupuje pojem r. v klas. filoz. od F. Bacona a R. Descarta až k G. W. F. Hegelovi. Pojem r. stojí ve středu nového burž. svět. názoru upevňujícího se v boji s feud. ideologií. R. se chápe jako kritická schopnost člověka emancipovat se od tradice; objevuje se síla, jež je schopna přetvořit dosavadní ideologii, zděděný řád feud. absolutismu ve smyslu burž. myšlení a burž. spol. vývoje. Hnutí fr. osvícenství 18.století podrobilo nelítostné kritice náb., pojetí přírody, společnost: vše muselo obhájit svou existenci před soudnou stolicí r. Myslící r. byl uznán za jediné měřítko všeho. Všechny dosavadní formy společnosti a státu, všechny tradiční představy byly jako nerozumné destruovány. Vznikající buržoazní myšlení klade rozum jako r. aktivní. R. se stává vším: subjektem, aktivitou, činností, činným bytím, prostředkem kritiky stávajícího, schopností ovládnout přírodu a uspořádat spol. V tom bylo zahrnuto, že člověk, nezávisle na jakékoliv autoritě, uchopí zcela autonomně sám sebe. Když I. Kant určuje r. jako schopnost odvozovat z obecného zvláštní a toto představovat jako principiální a nutné, pak to nemíní jen gnozeologicky. Znamená to pro něj jednat podle principů a nutně, tj. závazně pro všechny lidi. V Hegelově filoz. se ještě jednou velkolepě mluví o síle a mohutnosti rozumu. Skutečnost musí být podle Hegela rozumná, má-lí v ní vládnout r. Jeho úsilí směřuje k tomu, stavět mosty od r. ke skutečnosti a naopak. Takový postup je totožný s řešením zákl. problému něm. klas. filoz.: filozoficky zdůvodnit a dokázat možnost racionální (ratio - rozum) vlády člověka nad přírodou a spol. V.t. rozumění.
