realismus souhrn
realismus [-iz-, lat.] 1. smysl pro skutečnost, věcnost; způsob myšlení ajednání zal. na kritickém poznávání skutečnosti; 2. um. a est. a) metoda um. ztvárnění skutečnosti vycházející z pravdivého zobrazení lidské osobnosti s jejími rozmanitými vztahy ke skutečnosti, odhalení zákonitého, typického prostřednictvím individuálního zobrazení života; prostupuje všemi um. druhy po celé dějiny um. V r. tvoří org. jednotu funkce poznávací, harmonizační (sjednocuje cit, rozum, vůli) a dorozumívací. Nezbytnou vlastností real. um. díla je jednota obsahu a formy; b) um. směr 19.st. usilující o pravdivé poznání a zobrazení skutečnosti. Název vznikl v 50.letech ve Francii (proklamoval jej G. Courbet) a označoval programovou orientaci soudobé liter. i výtv. um. na obj. neidealizované a místy sociálně kritické ztvárnění reality. K nejvýzn. projevům r. patří kritický r. a jako kvalitativně nový, vyšší stupeň socialistický realismus. - V literatuře se vyhranil realismus ve Francii v polovině 19. st. (J. Champfleury, 1821-1889, vydal 1857 programový spis Le Réalisme ). Krit. r. vznikal v 1.pol. 19.st., v Čechách a na Slovensku v 2.pol. 19.st., v době, kdy se prohlubují spol. rozpory kap. Mezi nejvýzn. představitele krit. r. patří ve fr. literatuře Stendhal, H. de Balzac a G. Flaubert, v anglosaské Ch. Dickens, W. M. Thackeray, Mark Twain, v pol. B. Prus, v bulh. I. Vazov, v rus. N. V. Gogol, I. S. Turgeněv, I. A. Gončarov, L. N. Tolstoj, F. M. Dostojevskij, A. P. Čechov, v č. J. Neruda, K. Světlá, V. Hálek, A. Stašek, K. V. Rais, J. Holeček, J. Herben, M. A. Simáček, A. Jirásek, J. Arbes, T. Nováková aj., v sl. liter. P. Országh-Hviezdoslav, Vajanský, T. Vansová, M. Kukučín, Timrava, Tajovský, Ľ. Podjavorinská, Jégé a další. Linii krit. real. tvorby ve 20.st. tvořivě rozvíjeli H. Barbusse, A. France, E. M. Remarque, R. Rolland, T. Dreiser, E. Hemingway, J. Galsworthy, G. Greene, T. Mann, S. Zweig, M. A. Nexø, K. Čapek, J. Hašek a další. - Ve výtv. um. byli iniciátory real. úsilí ve fr. mal. G. Courbet, C. Corot, H. Daumier, J. F. Millet, v Rusku peredvižnici, v Čechách K. Purkyně, V. Barvitius A. Chittussi. - V divadle přispěl r. koncem 19. st. k obratu směrem k aktuálním problémům zejména měšťanské spol., k níž zaujal krit. postoj (užívá se též pojmu kritický r.). V dramatu byli jeho představiteli zvláště A. N. Ostrovskij, A. P. Čechov, M. Gorkij, L. N. Tolstoj, G. Hauptmann, H. Ibsen, raný G. B. Shaw, u nás L. Stroupežnický, G. Preissová, bratři Mrštíkové. Scénický r. probojovával fr. režisér A. Antoine, nejhlouběji zásady r. rozvinul K. S. Stanislavskij. V herectví, které v té době postihuje psychol. stránku postav, vznikl směr psychol. r. (T. Salvini, E. Duseová, E. Vojan, H. Kvapilová). V obecném pojetí odrazu obj. skutečnosti jedna z hl. linií vývoje div. od ant. až do souč. Div. je formou zobrazení, analogickým obrazem života (jednání postav v určitém prostředí) a tento nezprostředkovaný obraz obsahuje silný objektivní princip; 3. český kult. a politický proud od 80.let 19.st. do 1.svět. války, usilující pomocí speciálních vědeckých metod o přehodnocení nár. kult. dědictví a posléze i o reformy soudobého č. spol. a polit. života. Vyhranil se v 80.letech 19.st. v části č. věd. kruhů, soustředěných kolem čas. Athenaeum (zal. 1883); jeho prvními představiteli a hlasateli se stali profesoři č. univ. v Praze, kteří 1886 veřejně vystoupili v polemikách o pravost Rukopisů: T. G. Masaryk, J. Gebauer a J. Goll. Z pův. úsilí o obrození č. vědy v duchu pozitivistického kriticismu se záhy vyvinulo spol. polit. hnutí, odmítající historizující polit. romantismus a nacionální i sociální radikalismus a požadující, aby č. politika věcně a kriticky hodnotila daný stav poměrů, střízlivě určovala dosažitelné cíle a snažila se jich postupně dosáhnout nenásilnými, "racionálními" prostředky (tzv. pozitivní politika). Hl. mluvčím tohoto hnutí se stal T. G. Masaryk, vedle něho se zde význ. uplatňovali J. Kaizl a K. Kramář. Tribunou r. byl od 1889 čas. Čas. jehož prostřednictvím působilo hnutí zejm. na mladší č. inteligenci. 1890 vstoupili "realisté" do akt. polit. života, v němž se střetli zejm. se stoupenci dalšího výrazného spo1.politického proudu 80.-90.let, tzv. pokrokového hnutí (pokrokářství). Zprvu se uplatňovali v rámci mladočeské strany; J. Kaizl a K. Kramář posléze získali ve straně význ. pozice a podstatně ovlivnili její politiku ve smyslu realistických postulátů, T. G. Masaryk se však s mladočechy záhy rozešel a ze svých stoupenců vytvořil kolem listu Čas samostatnou polit. skupinu "realistů", jež se v duchu jeho filoz., sociol. a polit. koncepcí (tzv. masarykovský realismus) výrazně uplatňovala v č. polit. a kult. životě 90.let 19.st. Tato skupina se 1900 konstituovala jako polit. strana (Č. strana lid., od 1905 Č. strana pokroková), jež pak polit. reprezentovala masarykovský r. až do 1.svět. války.
