raně křesťanské vytvarné umění
raně křesťanské vytvarné umění, starokř. výtv. umění - vyvíjelo se v l.-6.st. jako projev nového náb. v rámci řec.řím. um., v užším smyslu (na území východořím. říše) um. předbyz. V předkonstantinovském období je charakterizováno odklonem od řím. iluzívnosti, odmítnutím klas. tradic ant. um. i částečnou asimilací ant. výrazových prostředků a um. forem; typické je narůstání abstraktních a ornamentálních prvků, ve figurálním projevu strnulost frontálně pojatých postav na plochém pozadí s popřením obrazového prostoru. Zachované památky mají převážně eschatologický charakter. Těžištěm jsou nástěnné malby a mozaiky zdobící podzemní pohřebiště - katakomby (Řím, Neapol v 2.-5.st.), formulující starozákonní náměty (Eliáš, Jonáš, Daniel, Mojžíš, Abrahám a Izák, David, Noe) a kř. symbolické motivy (kotva, loď, beránek, ryba, páv, holubice palma, delfín, orant). Větší námětové bohatství se nachází na reliéfních sarkofázích, kde se od 3.st. vyskytuje řada novozákonních výjevů (Kristus a apoštolové, Kristovy zázraky). Význ. památkami pro poznání nejstarší židovské ikonografie jsou fresky z Dura-Európos. V soch. převažuje vedle figurálních reliéfů vázaných především na sarkofágy s plně plasticky vyvinutými postavami drobná plastika; um. řemeslo zpracovává zejm. kovy (lampy, svícny, ostatkové skříňky, zrcadla, kalichy, šperky, medailóny), slonovinu (diptychy), jantar, sklo a ryté drahokamy. V konstantinovském období nabývá r. k. v. u. triumfálního charakteru. Přirozeným um. centrem zůstává Řím, nastává však pozvolný přesun kult. dění na východ: je zal. Konstantinopol, kde se rozvíjí lokálně odstíněná kult. protobyz., dalšími centry jsou Milán, Soluň, Ravenna a kř. obce v Palestině, Antiochii, Sýrii a Egyptě. Od 4.st. se rozvíjejí zákl. typy kř. chrámů - bazilika, jejíž lokální stavební odlišnosti jsou podmíněny rozdíly v liturgii (v Římě se vyvinul typ s příčnou lodí před apsidou - San Pietro, San Giovanni in Laterano, na východě typ s pastoforii a dvouvěžovým záp. průčelím), a centrální baptisteria a martyria (exedry, tetrapylony, kupolová mauzolea, polygony). Spojením bazilikální a centrální dispozice byly vytvořeny nové kombinace (chrámy Božího hrobu v Jeruzalémě, chrám Narození Páně v Betlémě, sv. Babylos v Antiochii-Kaussié). Pravděpodobně v Malé Asii byl později vyvinut typ kopulové baziliky (Meriamlik v Kilikii, 5.st.); na východě se vyvinul též typ stav. komplexu na půdorysu volného a vepsaného kříže (chrám sv. Symeona Stylity v Kaľat Sem'án). Konstantinovské období je charakterizováno převahou mal. nad soch., těžištěm výzdoby jsou mozaiky, tematicky přecházející k novozákonním epickým námětům (sv Jiří, Soluň), později se zejm. na východě, utvořil závazný výzdobný systém, zobrazující kř. univerzum. Rozvíjí se též miniaturní malba jako ilustrace náb. textů - ze starozákonních textů byla iluminována Vídeňská genesis, Rossánský evangeliář, fragment ze Sinope, Rabulův evangeliář (syrského pův.) a latinský rukopis Pentateuchu. Pod vlivem koptského um. (funerální portréty z Fajjúmu) se konstituuje enkaustická malba ikon (Bohorodička se sv. Theodorem a Jiřím, Kristus Pantokrator, sv. Petr z kláštera sv. Kateřiny na Sinaji, 6.st.). Od 5.st. se stává vývojovým centrem Ravenna, anticipující již slohový přechod k vlastnímu byz. um. 6.st.; z pol.5.st. pochází biskupské baptisterium s mozaikami (apoštolové, proroci) a mramorovou inkrustací a mauzoleum Gally Placidie na křížovém půdorysu s podvěšenou kupolí a mozaikovou výzdobou, z 6.st. mozaiky bazilik San Apollinare in Classe, San Apollinare nuovo a kostela San Vitale, s výrazným posunem ke spiritualitě a odhmotněnosti, jež jsou vrcholnými díly své doby.
