rakouská literatura
rakouská literatura, má společné kořeny s liter. německou; svá specifika si vytvářela postupně během staletí odlišným společenskokult. a polit. vývojem a kult. ovlivněním negermánskými národy, které spolu s rak. Němci vytvořily velkou nadnár. středoevr. říši. Výraznější odlišnosti obou liter. se projevily v baroku, kdy celé Rakousko bylo na rozdíl od Německa pod vlivem protireformačního katolicismu. Vedle barokního div. existovalo v té době ještě divadlo lidové, ovlivněné později comedií dell,arte a angl. komedianty; tak vznikla v 18.st. vídeňská lid. fraška, dovedená v 19.st. ke svému vrcholu F. Raimundem a J. N. Nestroyem. Vliv osvícenství a romant. byl zanedbatelný. Význ. dramatikem 19.st. byl F. Grillparzer, jehož dramata však ještě obsahovala silné barokní prvky; do literatury tohoto období význ. zasáhl epik N. Lenau a prozaik A. Stifter. Liter. pozvolna přešla na pozice tzv. poetického real., tvořeného zčásti i tzv. Heimatliteratur (vlastenecká liter. - reakčně zaměřená regionální liter.) a předjímajícího již některé prvky naturalismu (F. von Saar, L. Anzengruber, P. Rosegger, 1843 až 1918). Posílením pozice Vídně jako svět. velkoměsta vznikla kolem 1900 velká rak. moderní liter., spojující v sobě prvky dekadence, novoromant. i nastupující psychoanalýzy (H. von Hofmannsthal, A. Schnitzler, H. Bahr, Stefan Zweig), později expresionismu (G. Trakl). Rozpad monarchie 1918 dal ve 20. a 30.letech vzniknout význ. human. literatuře, zkoumající příčiny zániku monarchie (K. Kraus, J. Roth, R. Musil, F. Herzmanovsky-rlando, 1877-1954, F. T. Csokor). Toto velké období r. l. skončilo obsazením země něm. fašisty (tzv. anšlusem). Poválečná liter. dlouho žila v přílišném provincionalismu. Mnozí autoři se do země nevrátili (E. Canetti). Vznikající experimentální sdružení se zabývala převážně problematikou sdělnosti jazyka (H. C. Artman, *1921, E. Jandl, *1925), později div. experimentem (P. Handke, *1942). Nový impuls zaznamenala r. l. až koncem 60. let a v 70.letech, kdy se znovu dostávala do evr. povědomí, navázala na své human. tradice, vyrovnávala se kriticky s válkou (I. Bachmannová, I. Aichingerová, F. Mayröckerová, *1924). V tvorbě nastupující mladé generace se stále více projevuje vzrůstající zájem o sociální problematiku spol. (M. Scharang, *1941, F. Innerhofer, *1944, P. Turrini, *1944, H. Zenker, *1949).
