pud obecně
pud, pud, motivační činitel představující tendenci k uspokojení určité potřeby organismu (synonymum potřeby); vrozená pohnutka měnící se v různé formy motivace (snaha, přání, zájem); faktor iniciace a orientace chování člověka a vyšších živočichů, působící prostřednictvím dynamiky vnitřního (fyziol., endokrinního) stavu a vnějšího k uspokojení potřeby, např. sexuální p. V.t. drive; instinkt; motivace. Podrobně: Podle H. A. Murraye synonymum potřeby; vrozená pohnutka měnící se v různé formy motivace (snaha, přání, zájem); faktor iniciace a orientace chování člověka a vyšších živočichů, působící prostřednictvím dynamiky vnitřního (fyziol., endokrinního) stavu a vnějšího (k uspokojení potřeby směřujícího) podnětu; složitě organizovaný, do psychobiologické struktury subjektu vkomponovaný systém nepřetržitě spolupůsobících motivačních zdrojů (tendencí, sil), podnětů, reakcí a vnitřních ,,naladění", prosazující a projevující se v možnosti svého nasycení (vybití). - Termín p. (něm. Trieb, angl. nedorozuměním jako instinct, později v jiném kontextu jako drive, resp. instinctual drive) zaveden v prvním dvacetiletí 20.st. S. Freudem, který podal první ucelený výklad p. jako motivační síly. Rozlišil tzv. pudivou složku p. čili impetus (motorický, energetický prvek p.), cíl p. (uspokojení dosažené zrušením stimulace zdroje p.), objekt p. (to, v čem nebo čím může být p. nasycen) a zdroj p. (somatický proces produkující podnět, který se v duševním životě člověka projevuje jako pud). Druhou koncepci p. vytvořil C. L. Hull, který rozlišil dva hypotetické termíny: pud jako stav obecné aktivace (drive), tj. dynamickou funkci, a návyk jako řídící složku činnosti, tj. směrovací funkci, určenou počtem posílení. Na Hullovu koncepci p. navázal J. S. Brown (*1910) tzv. nespecifickým pojetím p. (1961), podle něhož existuje pouze tzv. obecný p. jako nespecifický a aktivující faktor, který teprve součinem s návykem, jehož síla má jen směrovací funkce, determinuje vlastní chování; k jedinému (obecnému) p. existuje několik primárních (vrozených) a sekundárních (naučených) zdrojů p. Podle jiné teorie má p. pudovou hodnotu závisející na jeho síle a klíčovou hodnotu danou jeho specifičností (p. a klíčový podnět). - P. nelze ztotožňovat s instinktem, který je fragmentárním mechanismem s výhradně preformovaným (předznačeným) způsobem nasycování (potravní p. - instinktivní přehlcení); p. člověka jsou na rozdíl od instinktů zvířat především méně specifické a více závislé na zkušenosti a učení (existence naučených p., jejichž sekundárním zdrojem je patrně strach). V jevové rovině směřují p. buď ke konzumatorní reakci (apetenční p.), k úhybné reakci (averzívní p.), nebo mají specifický charakter (mateřský p.); přesycením se většinou mění apetenční p. v pudy averzívní. Aktivovaný p. se projevuje jednak jako nespecifické napětí (úzkost), jednak jako specifické ,,prahnutí" po objektu nasycení; nasycený p. se manifestuje jako nespecifické uvolnění. Pudy mají svůj chronologický vývoj (odlišnost pohlavního p. v dětství a v dospělosti), dynamickou strukturu a určitou formu hierarchizace. Experimentální důkaz p. jako izolované entity s emocionálním přízvukem (bezprostřední prožívání p. jako emoce) je obtížný. U člověka dochází jednak k prolínání a překrývání různých p., jednak k jejich hodnotícímu zpracování na různých úrovních psychiky. Pudová rozkoš se může stát předmětem intenzívního odmítání, které však nemůže p. dezaktivovat; může inhibovat pudové chování, nikoliv pudovou tenzi. V civilizačním procesu mohou některé p. degenerovat či atrofovat (mateřský p.). Vlastní klasifikace p. je dosud neuzavřeným problémem, narážejícím především na reálnost klasifikačních kritérií (p. sebezáchovy, p. zachování druhu zahrnující pohlavní p. v užším smyslu, sociální pudy, věd. nepodložené p. mytol. charakteru, jako např. ,,hlas krve"). - Dynamikou pudů se zabývala zejména hlubinná psychol., která na jedné straně vytvořila cenné teor. zázemí psychologie motivace, na druhé straně však příliš dogmatizovala prioritu pudových hnutí (Erós a Thanatos; fúze p. označující rovnováhu či jednotu pudů života a smrti u normální osoby, defúze p. ozn. ztrátu této jednoty u osoby s patol. rysy).
