psychoterapie
psychoterapie, léčebný proces zaměřený na odstranění příčin nebo příznaků onemocnění s psychogenní, neuropsychickou, neurogenní, psychosomatickou a psychosociální etiologií, resp. na zmírnění obtíží somatického charakteru psychol. prostředky; léčba duševních nemocí, poruch chování a dalších anomálií, u nichž se předpokládá hluboké narušení emocionální stability či osobnosti jedince, plynoucí především z jeho patogenně utvářených mezilidských vztahů. V širším smyslu kladné psychické působení na strádajícího jedince, v užším smyslu ucelený systém léčby prostředky psychol. ovlivnění. - Psychoterapeutický proces spočívá v navázání aktivního vztahu mezi psychoterapeutem (psychiatrem, psychologem, laickým terapeutem) a léčeným (pacientem, klientem) na zákl. stanovení anamnézy a diagnózy léčeného a za použití vhodných psychol. technik, umožňujících terapeutický efekt ve formě znovuzakotvení léčeného v reálných podmínkách jeho existence. Hl. nástrojem p. je mluvené slovo, umožňující odhalení nejskrytějších oblastí duševního života léčeného, zejm. ve vztahu k jeho sebeprožívání; jako vedlejší (stimulující, oživující) prostředky se používají nejrůznější způsoby a metody psychického ovlivnění (postupy hlubinné psychol., arteterapie, sugesce, hypnóza, exploračně meditativní tech., kontaktní tech., prvky mezilidských her). P. zahrnuje řadu směrů, škol a forem. Nejběžnější klasifikace rozlišuje p. individuální a skupinovou, p. podpůrnou, vysvětlující, interpretativní a sugestivní; umělým hlediskem může být globální dělení na p. direktivní (přikazující, vnucující) a nedirektivní (využívající vcítění v návaznosti na některé aspekty psychologického porozumění), resp. behaviorální (účelná změna nevyhovujících způsobů chování) a dynamickou (dosahování porozumění konfliktům, které jsou zdrojem psychických poruch).
