psychosomatická onemocnění
psychosomatická onemocnění, souhrnné ozn. chorob somatického charakteru, na jejichž vzniku se v rozhodující míře podílejí psychogenní mechanismy; patol. důsledek disharmonického vztahu mezi psychickými a tělesnými (fyziol.) funkcemi, odrážející v určité závislosti na individuálních dispozicích vztahy skrytého a viditelného v měřítku normálního a chorobného; rozsáhlá oblast závažných onemocnění kardiovaskulárního, gastrointestinálního, respiračního a onkologického charakteru s multifaktoriální etiologií, vycházející z dlouhodobého stresového působení vnitřních (intrapsychických) i vnějších (psychosociálně rizikových) konfliktogenních faktorů (situací). Současná psychosomatická medicína interpretuje p. o. v rámci psychoanalytických teorií (tenze intrapsychických konfliktů vyvolávající konverzi či somatizaci příznaků), teorií stresu (psychofyziol. mechanismy působení zátěžových faktorů a vlivů komplikovaných životních situací) a v rámci teorií kortikoviscerálních vztahů. Zvl. výkladovou kategorii p. o. v záp. zemích tvoří behaviorální teorie vybočující z kontextu teorií stresu (biofeedback, typologie tzv. koronárního chování identifikující typy osobnosti disponované k p. o., psychosociální faktory bezmoci a beznadějesnižujícípráhmortalitynapř.upsychogenně stimulovaného průběhu zhoubnýchnádorovýchonemocnění).
