proletářská literatura
proletářská literatura, terminologie liter. vědy poplatné obv. býv. totalitním, komunistickým režimům v Evropě a marx.-len. filoz. názorům - Následuje definice podle dobových zdrojů - literatura období po 1. svět. válce (20.léta 20. st.), pro niž je charakteristické úsilí o bezprostřední účast liter. v rev. spol. zápasech. P. l. vyjadřovala cítění a zájmy proletariátu; byla to zejm. poezie, jež mohla nejaktuálněji reagovat na otázky doby. S. K. Neumann, který shrnul verše tohoto období do Rudých zpěvů, žádal od um. důsledný rozchod s měšťáckou ideologií a kult. a bezprostředně agitační, vyhraněně třídní působení na život; J. Hora (Pracující den, Srdce a vřava světa, Bouřlivé jaro) chtěl, aby nové um. vyjádřilo celého člověka v jeho individuálních i spol. vztazích; J. Wolker v bás. sbírce Těžká hodina, v teor. a polemických statích (Umění všední, či nedělní?; Proletářské umění) viděl v proletářském um. předstupeň budoucí social. kultury. Do proudu proletářské poezie přispěli mj. i J. Hořejší (Hudba na náměstí, Korálový náhrdelník, Den a noc), K. Biebl (Věrný hlas, Žlom), J. Seifert (Město v slzách, Samá láska), proletářskou prózu reprezentují např. I. Olbracht (Anna proletářka), M. Majerová (Nejkrásnější svět), V. Vančura (Pekař Jan Marhoul). Hnutí p. l. se projevilo i na Slovensku (F. Kráľ, J. Poničan), v Polsku (W. Broniewski), v Maďarsku (A. József), v Bulharsku (Ch. Smirnenski, G. Milev) a zejm. v Sov. svazu (v poezii zejm. V. V. Majakovskij, v próze např. D. A. Furmanov: Čapajev, A. S. Serafimovič: Železný potok).
