prožívání
prožívání, procesuální modalita více či méně vědomých obsahů psychiky představující kontinuální proud (tok) duševního dění, v němž jsou akcentovány především emocionální a volní kvality; emocionálně zabarvená evidence minulého, přítomného a budoucího v aktuálním časovém okamžiku (prožitek); více či méně plynulý proud vědomých reflexí a asociací s více či méně výrazným citovým přízvukem; krajně individuální psychický proces ,,uskutečňovaný mezi dvěma póly oduševnělou bytostí a horizontem prostředí"; souhrn duševních dějů zrcadlící emocionální pozici ,,já" vůči všem aspektům vnějších i vnitřních aktivit subjektu; jedna ze dvou zákl. dimenzí psychiky (p., chování). P. prezentuje jeden z nejst. psychol. pojmů stojící v centru psychol. bádání. Mentalistická, tj. z introspekce vycházející psychol. pokládala p. jednostranně za jediný předmět zkoumání (p. jako bezprostředně dostupné subjektu, tj. evidovatelné introspekcí); behavioristé naopak studium p. z psychol. vyloučili, i když jeho existenci nepopřeli (p. jako fenomén, který je pro svou subjektivitu nepřístupný věd. metodám). V obecné rovině znamená ,,prožívat" evidovat určité obsahy vědomí, pocitově je hodnotit a reagovat na toto hodnocení určitou snahou. Kategorizace p. na obsahy (vjemy, představy, myšlenky), city a snahy je však umělou abstrakcí, neboťlze učinit fenomenologický rozdíl mezi p. jako individuálním ,,obrazem života" a stavem vědomí (L. Klages), stejně jako lze pokládat poměrně ohraničené stavy p. za nejmenší elementy proudu duševního dění (W. Dilthey). Předmětem p. může být vnější svět, stav vlastního organismu i vlastní mysli. Prožitky, klasifikované na kognitivní (poznávací) a patické (citové), na imprese (dojmy) a ideje (myšlenky), si subjekt uvědomuje jako příslušné k ,,já"; může však existovat i neuvědomované p., při němž má prožívající jedinec vědomí určitého stavu mysli, neuvědomuje si však (nezná) jeho příčiny (souvislosti). - Současná psychol., která vyšla ze st. identifikace dvou zákl. stránek p. (průběhové, tzv. aktu p., a intencionální, tj. obsahu a zaměřenosti na konkrétní objekt), chápe p. ve dvou stěžejních významech: a) jako vnitřně orientovaný projev těch snah a přání, jež se v individuálním vědomí odrážejí jako dynamika boje motivů při volbě cílů člověka v procesu jeho adaptace na prostředí; b) jako specifickou aktivitu nejlépe identifikovatelnou v odrazu náročných životních situací, v nichž je ohroženo dosažení individuálně význ. cílů, resp. uchování určitých ideálů a hodnot. Současně byla prokázána i hypotéza o p. vyšších živočichů (savců).
