pražané
pražané, vedle táborů a sirotků nejvýzn. polit. seskupení v době husitského rev. hnutí. Jeho základnu tvořili obyvatelé Prahy a političtí spojenci hl. města v různých oblastech Č. král. Různorodé sociální složení (č. patriciát, řemeslnictvo, chudina, inteligence, přívrženci z řad nižší i vyšší šlechty, z nichž někteří sloužili pražanům jako žoldnéři, resp. zastávali funkce hejtmanů pražských voj. sil, jako Vilém Kostka z Postupic, Jan Hvězda-Bzdinka z Vícemilic, Václav Carda z Petrovic, Hašek z Valdštejna) se přímo odrazilo v častých změnách polit. postojů, jež však vždy vyjadřovaly zájmy jednotlivých skupin pražského měšťanstva. K formování pražské strany došlo ještě před počátkem rev., kdy se značná část pražského obyv. ztotožnila s názory na reformu církve a spol., jak ji prosazovala skupina univ. mistrů kolem Jana Husa. Husovo učení se v dalším vývoji stalo ideovou oporou pražských polit. zájmů a univ. mistři patřili k ideologickým mluvčím pražanů. Husitské Praze šlo především o podíl na polit. moci, zlomení ekon. postavení řím.kat. církve, odstranění tzv. věčných platů. V počátečních letech husitské rev. zastávali p. rozhodný postoj a neváhali se postavit do čela boje proti přijetí Zikmunda Lucemburského č. králem, když se ukázalo, že pretendent trůnu nebude tolerovat požadavky husitských měst a Prahy zvláště. Na obranu husitství se p. spojili s tábory i s dalšími skupinami; v létě 1420 dokázali odrazit 1. křížovou výpravu a po několika měsících porazit Zikmundovy síly v bitvě u Vyšehradu. Toto vítězství otevřelo p. cestu k expanzi do vých. a sev. Čech, kde si 1421 podřídili řadu měst a vytvořili tím pražský městský svaz. Polit. úspěchy p. kulminovaly na čáslavském sněmu 1421. Posilování pozic ideologa pražské husitské levice a mluvčího řemeslnictva Jana Želivského vyvolalo uvnitř Prahy rozpory; po Zelivského odstranění (9. 3. 1422) získali v pražském svazu převahu husitští konzervativci, naklonění spolupráci se šlechtou a podporující královskou kandidaturu prince Zikmunda Korybutoviče, která měla zajistit legální vyústění revoluce. Kontrolu situace si pravice podržela až do roku 1427. Tento vývoj vedl k rozkolu mezi p. a tábory, resp. mezi p. a Zižkovým východoč. svazem, a vyústila v obč. válku, během níž přišli p. o řadu předchozích územních zisků. Převrat 1427 znamenal konec převahy konzervativní husitské pravice a vítězství polit. středu, jehož mluvčím byl Jan Rokycana, a vrátilo pražskou politiku opět rozhodnější husitské linii. Tento posun však zároveň vedl k oslabení pražské strany jako mocenského činitele, protože Nové Město pražské se plně začlenilo do sirotčího svazu a Staré Město pražské spolupracovalo s táborem. Po porážce táborů a sirotků u Lipan (1434) a přijetí kompaktát (1436) získala opět v Praze převahu husitská pravice, ideologicky reprezentovaná mistrem Janem z Příbrami. Její moc zlomilo až ovládnutí Prahy Jiřím z Poděbrad v září 1448, který dovedl zpět do města Jana Rokycanu a jeho stoupence. Podrobení Tábora Jiřím z Poděbrad 1452, sjednocení husitské konfese na bázi Rokycanových principů (husité zůstali součástí řím. kat. církve, vybojovali si však řadu ústupků) a příklonem Prahy k politice Jiřího z Poděbrad vznikla na přelomu čtyřicátých a padesátých let 15.st. jednotná utrakvistická církev a husitská polit. strana, s níž splynuli i pražané.
