pole fyzikální
pole 1. fyz. pojem označující specifickou formu existence a pohybu hmoty. Vzájemné působení částic je vysvětlováno tak, že každá částice vytvoří ve svém okolí příslušné pole, v němž se rozruch šíří konečnou rychlostí od místa k místu. P. je tedy zprostředkovatelem interakce. Nejznámějšími typy polí jsou p. gravitační a elmag. Každé p. je hmotným objektem, je nositelem hybnosti, momentu hybnosti a dalších atributů, které se dříve připisovaly pouze látkovému prostředí. V obecnějším pojetí se každému druhu částic přiřazuje příslušné p. (pionové, elektronopozitronové, nukleonové) a jednotlivé částice se interpretují jako kvanta příslušného p. (kvantová teorie p.). Kvanta elmag. p. se nazývají fotony. Změna počtu částic se vyjadřuje jako změna počtu kvant příslušného pole. Interakce dvou částic je vlastně výměna kvant p. mezi částicemi, např. výměna fotonů při interakci dvou el. nábojů. Podle mat. vlastností polní funkce se p. dělí např. na skalární, vektorová a spinorová; 2. výpočetní tech. definovaná oblast množiny členů žádané příbuznosti (charaktet.u, poslání, rodiny), např. pole konstant, orientovaných vektorů, reálných čísel; 3. sděl . tech. viz přenosové pole; 4. zeměd . a) obecné ozn. pro ornou půdu, popř. i pozemky některých kultur na zeměd. půdě; b) část orné půdy, která je v rámci osevního postupu obdělávána i osévána jednotným (stejným) způsobem; 5. psychol . viz pole psychologické.
