platina
platina [-ty-, špan.< lat.], platinum, Pt, chem. prvek VIII. skupiny periodické soustavy; at. číslo 78, relat. at. hm. 195,08, ušlechtilý šedobílý kov, t.t. l 769 °C, t.v. 3 830 °C; objeven 1735; vyskytuje se ryzí, doprovázena jinými kovy ze skupiny platiny a vedle toho i železem, olovem, mědí, zlatem nebo stříbrem. Nereaguje přímo s kyslíkem a silnými kys. kromě lučavky královské. Na p. působí za žáru peroxidy alkalických kovů. Při teplotě nad 250 °C se platina slučuje se suchým chlorem na chlorid platnatý PtCl2; s fluorem v žáru za vzniku fluoridu platičitého PtF4. Přímo reaguje i se sírou, selenem, tellurem a fosforem. S mnoha prvky, zejm. s kovy tvoří slitiny. P. tvoří komplexní slouč. téměř se všemi druhy ligandů. Používá se např. k výrobě platinových kelímků, elektrod, šperků, jako katalyzátor (platinová čerň, platinová houba). Ve slouč. má oxidační číslo II, IV až VI. Slouč. p. např. kys. hexachloroplatičitá H2PtCl6, hnědočervené hranolky, tvoří soli, např. hexachloroplatičitan amonný (NH4)2[PtCl6], používaný k přípravě platinové houby.
