peruánská literatura
peruánská literatura, z doby lnků se zčásti zachovala kečuánská poezie a pověsti, v pozdější verzi drama Ollantay . Koloniální liter. a div. napodobovaly špan. vzory (zejm. Góngoru); um. hodnotná díla vytvořili kronikář Inka Garcilaso de la Vega, sat. básník J. del Valle Caviedes (asi 1652 až asi 1697) a autor cestopisné prózy A. Carrió de la Vandera (asi 1715-1783). Formování nár. liter. v 19.st. vycházelo z kritiky kolon. mentality (esejista a básník M. González Prada), ze snahy včlenit do p. l. indiánské cítění (M. Melgar), zachytit osobitost donedávna kolon. pobřeží i indiánských horských provincií (kostumbrismus R. Palmy, A. Gamarry, 1857-1918, romány C. Mattové de Turner, 1854-1909). Pozdní vliv modernismu (J. S. Chocano). Nový bás. výraz předjímal J. M. Eguren. Obnovu p. l. připravovala skupina kolem čas. Colónida (A. Valdelomar, 1888-1919) a završila ji avantgarda 20.let, v níž vynikli levicoví autoři C. Vallejo a J. C. Mariátegui. Vliv měl básník a prozaik M. Adán (*1908). Od 40.let rozkvět dramatu (J. Ríos, *1914, E. Solari Swayne, *1915, S. Salazar Bondy 1924-1965). Souč. román zahajují díla z prostředí indiánských komunit C. Alegríi a J. M. Arguedase, přesahující nár. význam. Dnešní p. l. má dobré básníky (A. Romualdo, *1926, W. Delgado, *1927, P. Guevara, *1930), nejvýraznějším rysem je však rozmach románu (M. Scorza, 1928-1983, J. R. Ribeyro, *1929, M. Vargas Llosa, A. Bryce Echenique, *1939).