psychopatologie
psychopatologie, nauka o příčinách a projevech duševních poruch; psychol. odvětví zabývající se systematickým studiem nepříznivých, maladaptivních, morbidních psychických procesů, vlastností a stavů; teor. základna klinické psychol. a psychiatrie. Pův. měla p. převážně popisný charakter a dělila se na obecnou p., popisující symptomy psychických poruch (vnímání, myšlení, paměti, vědomí, emocí, jednání, intelektu, osobnosti), a speciální p., která studovala jednotlivé duševní poruchy (neurózy, psychózy, psychopatie, organická onemocnění, oligofrenii, psychosomatická onemocnění). Moderní p. nepokládá většinu psychopatol. projevů za důsledky choroby, ale za způsob chování závislý na dispozičních a situačních faktorech jedince při význ. působení vlivu rodiny a nejbližšího sociálního okolí, traumatizujících zkušeností, stresů a konfliktů, vyvolávajících výslednou neschopnost vyrovnat se s těmito zdroji napětí. Duševní poruchy považuje p. převážně za reaktivní vzorce uplatňované ve stresových podmínkách nebo za endogenně (bioch., genet.) či organicky determinované formy projevu osobnosti. Dynamický přístup k člověku jako celkově reagující osobnosti setřel předpoklad zásadně a apriorně odlišné psychické struktury jedince vykazujícího psychopatologické příznaky od tzv. normální osobnosti. Moderní p. prokázala kontinuitu mezi normálními a patol. psychickými projevy a zamítla ryze deskriptivní přístup k nosologickým jednotkám v oblasti duševních poruch. Z tohoto pohledu bylo revidováno i postavení a funkce patopsychologie jako vědy, zabývající se buď hraničními psychickými stavy, vlastnostmi a procesy mezi normálem a patologií, nebo psychickými příčinami vzniku insuficientních stavů (choroby, defektu, sociálního nedostatku), jež vybočují z normy, avšak nepřesahují hranici patologické formy.
