pařížská mírová konference
pařížská mírová konference, 1. 18. 1. 1919 - 21. 1. 1920, svolaná státy Dohody k vypracování mírových smluv se zeměmi poraženými v 1.svět. válce. Stala se prostředkem k prosazování imper. zájmů dohodových velmocí zejm. Velké Británie, Francie a USA, dále Japonska a Itálie. Schůzí p. m. k. se svými zástupci účastnily dále "mocnossti mající zájmy dílčího charakteru" Čína, brit. dominia, Srbsko, Belgie, Řecko, ČSR, Polsko a další. Průběh jednání p. m. k. odhalil vážné rozpory mezi vítěznými velmocemi. V otázkách nového uspořádání světa a ekon. požadavků vůči poraženým státům se střetávaly zejm. zájmy Francie, Velké Británie a USA. Velmoci sjednocovalo pouze odmítavé stanovisko k VŘSR a sovětskému Rusku. Vedle uzavření mírových smluv (Versailleská, Saint-germainská, Neuillská, Trianonská) bylo výsledkem konference založení Společnosti národů, která se do budoucna měla stát garantem míru. P. m. k. položila základy rozpornému versailleskému systému mez. vztahů v Evropě, který se na počátku 30.let zhroutil pod náporem agresívních fašist. sil; 2. 29. 7. - 15. 10. 1946; byla připravena na moskevské schůzce min. zahr. SSSR, USA a Velké Británie (16.-26. 12. 1945) a na zasedáních Rady min. zahr. (SSSR, USA, Velké Británie). Učastnilo se jí 21 států protifašistické koalice. Projednala mírové smlouvy s Itálií, Rumunskem, Bulharskem, Maďarskem a Finskem a předložila je Radě min. zahr. k definitivnímu zpracování; zabývala se otázkami reparací a rozhodla o statutu Terstu. Na konferenci se projevily názorové rozdíly mezi SSSR a záp. mocnostmi, zejm. USA a Velkou Británií; zároveň však jednání potvrdilo správnost sov. orientace na mez. spolupráci a ukázalo možnost mírového soužití států rozdílných spol. soustav.
