přírodní vědy
přírodní vědy, soubor věd zabývajících se jevy a zákonitostmi neživé a živé přírody včetně přír. aspektů člověka; vědy o zákl. formách pohybu hmoty. Obvykle se dělí na p. v. o neživé pří rod ě, které bývají ozn. jako exaktní p. v., s hl. obory: fyzika, chemie, astronomie, geologie, geografie a jejich dílčí disciplíny a hraniční obory (fyzikální chemie, astrofyzika, geofyzika, meteorologie). K nim se většinou přiřazuje i mat. jako věda o obecných kvantitativních vztazích. Druhou skupinu tvoří p. v. o živé přírodě, do nichž patří biol. vědy s hl. oborem biologií, dále botanika, zoologie, antropologie, fyziologie, genetika, molek. biologie, ekologie a další obory. K vědám o živé přírodě jsou obvykle přiřazovány i biofyzika a biochemie, které tvoří přechod od biologie k exaktním vědám. Poznatky p. v. jsou nezbytným zákl. zeměd., lék. a uplatňují se i v tech. a prům. Jsou přírodověd. zákl. mater. svět. názoru a dial. pojímání přírody. P. v. se opírají o věd. pozorování, opakovatelné experimenty a kvantitativní vyjádření získaných údajů, na jejichž zákl. je možné vyjádřit predikci (předvídání) budoucích stavů zkoumaných objektů. Pro soustavné využívání mat. metod se nazývají též mat. přírodovědou. V širokém smyslu mater. monismu je jen jedna věda, neboť všechny vědy (včetně p. v.) zkoumají zákonitosti mnohotvárných forem pohybu přírody, hmoty včetně člověka a spol.; v užším smyslu se p. v. soustřeďují pouze na jednu ze tří zákl. oblastí skutečnosti, na přírodu, a stýkají se s vědami o spol. a vědami o myšlení. - P. v. se zacaly vyvíjet již v antice bezprostředním pozorováním přírody, které umožňovalo vytvářet filozoficko-teoretické názory na přír. jevy. Rozšiřování poznatků vedlo k nutnosti jevy analyzovat, hodnotit a rozčleňovat. Především v ant. Řecku došlo k vytvoření relativně samostatných přírodověd. disciplín, např. astr.. mech., základů mat. a geom. a lék.; šlo však spíše o formy přír. filoz. než o přír. vědy ve vlastním slova smyslu. Novodobé p. v. se zacaly rozvíjet od renes. Za zakl. mat. a experimentální p. v. je považován G. Galilei; podstatně k ní přispěli M. Koperník a J. Kepler. Završení aplikace mat. metod v oblasti p. v. představuje dílo I. Newtona a P. S. Laplacea. V 19.st. se p. v. dále rozvíjely zejm. prosazováním ideje evoluce. Od období prům. rev. vzrůstal zpětný vliv p. v. na výrobu a zároveň do p. v. pronikaly stále více mater. a ideal. ideje. V době tzv. krize fyziky koncem 19.st. zesílil vliv ideal. filoz. na p. v. Ve 20.st. tvořila těžiště p. v. fyzika, která prošla přestavbou po období krize. V souč. p. v. .se spolu s fyzikou stala vedoucí silou skupina věd, a to hl. molek. biol., kybernetika a makromolekulární chemie.
