pád jazykový
pád jaz. lat. casus, ang. case - gramatická kategorie jména vyjadřující syntaktické funkce ve větě, tj. vztah k ostatním větným členům. Formálně je vyjadřován koncovkami (flexívní jazyky), předložkami, záložkami (analytické, aglutinační jaz.), částečně i členem; funkci p. může převzít také slovosled. Tvoření pádů se nazývá skloňování (deklinace). Rozlišují se např. pád přímý (nominativ) a pády nepřímé (všechny ostatní), syntaktické (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ) a lokální (označující místní vztahy). Počet pádů v jazyce se stanovuje na zákl. pomyslné deklinace shrnující pádové koncovky všech vzorů. V indoevr. jaz. rozeznáván nominativ (1. pád), genitiv (2. pád), dativ (3. pád), akuzativ (4. pád), vokativ (5. pád), lokál (6. pád), instrumentál (7. pád), ablativ (p. odluky v sanskrtu, latině; v č. splynul s genitivem); v aglutinačních jaz. (uralských, altajských) navíc řada lokálních pádů: illativ (maď. padba - do lavice), inessiv (maď. padban - v lavici), komitativ (maď. paddal - s lavicí) aj.; v ergativních jazycích casus activus (ergativ). V.t. pád pohyb.
