pravopis
pravopis, ortografie - jaz. souhrn pravidel o používání písmen a diakritických znamének při písemném zaznamenávání spisovných jaz. projevů; vystihuje vzájemný poměr psaného a mluveného jaz., má úlohu zazname návací a vybavovací. V p. se uplatňují tři zákl. zásady: fonetická (každý foném označován jedním grafémem a naopak), morfologická, resp. etymologická (tendence respektovat souvislost mezi variantami lexému nebo příbuznými lexémy: lev [-f] - lva ) a historická (zachovávání minulého stavu jaz., typické pro angl. a fr. pravopis). Český p. prošel historicky několika etapami: od tzv. primitivního p. (přepisování hlásek lat. znaky pro hlásky foneticky nejbližší, cas místo čas ) do zač.14.st. přes spřežkový (czas) k diakritickému (ćas, čas). V 16.st. došlo k úpravě bratrské (ustálení diakritických znamének). V 19.st. J. Dobrovský kodifikoval p. analogický (plazi jako hadi, plazy jako hady), následující úprava skladná zavedla í za j, j za g, ej, g za g. Od zač. 20.st. je č. p. kodifikován Pravidly českého pravopisu.
