optimismus a pesimismus
optimismus a pesimismus [-ty-iz- -iz-, lat.], dva protichůdné postoje k průběhu událostí, dva rozdílné způsoby celkového hodnocení života a světa. Optimismus znamená pozitivní hodnocení světa, víru v lepší budoucnost, pesimismus hodnotí život negativně, při odhadu vývoje událostí akcentuje nevíru v příznivý vývoj, sází na horší nebo nejhorší varianty ve společenských a mravních konfliktech. O. a p. netvoří určitou filoz. školu, ale vyjadřují spíše celkové ladění, atmosféru doby, převládající náladu určité skupiny, třídy. Nejsou jen čistě psychologickým stavem jednotlivců, nýbrž též určitým stavem soc. psychiky skupin. V dějinách filozofie hlásali optimistický světový názor jak materialističtí, tak idealističtí filozofové: Platón, Aristoteles, Epikúros ve starověku; Leibniz v novověku. Absolutizace optimismu však vede k zakrývání a ospravedlňování zla ve světě, znevažování neštěstí a útrap v životě. Pesimismus je ve výrazné podobě charakteristický pro A. Schopenhauera, E. Hartmanna, básníka G. Leopardiho. Krajnosti optimismu a pesimismu se snaží překonat meliorismus, který uznává existenci dobra i zla, ale věří v možnost zlepšování světa. Člověk sám má přispět k postupnému vývoji k lepšímu. Pojem meliorismu zavedla angl. spisovatelka Eliotová a filozof J. Sully. Omezenost meliorismu je v jednostranné víře v jen postupný pokrok, v důrazu jen na individuální snahy a ve sklonu k osvětářství.
