opevnění

opevnění a) voj . soustava opevňovacích objektů budovaná na zákl. operačních a taktických zásad vedení bojové činnosti a zámyslu použití vojsk. O. stálé se buduje zpravidla v míru na pravděpodobných směrech útoku nepřítele a ohrožení státu a na zákl. předpokládané činnosti vl. vojsk. Stálá o. tvoří ucelený systém důležitých staveb, vzájemně mezi sebou propojených. Zákl. materiálem při stavbě stálých o. je železobeton a pancíř. O. polní se buduje zpravidla v průběhu bojové situace. Zákl. stav. materiálem je dřevo, kámen a půda; b) v minulosti soubor staveb a úprav terénu umožňující obranu určitého objektu nebo území. Způsoby o. se měnily podle válečné techniky. Nejst. o. jsou známa již z doby kamenné; k jejich velkému rozvoji došlo zejm. ve starověku (opevňování celých říší - Velká čín. zeď, řím. limes). Ve středověku došlo k vytváření opevňovací soustavy v souvislosti se zakládáním hradů a měst; právo o. patřilo k důležitým m. výsadám. Zákl. středověkého o. byla hradební zeď s věžemi, cimbuřím a ochozem; patřily k němu příkopy a valy, parkán, flankovací články; s počátky palných zbraní bylo středověké o. zpevňováno baštami. Základem renes. a barokního bastionového opevnění bylo obezděné zemní těleso (valy a bastiony), doplněné o řadu pevnostních článků (raveliny). K barokním pevnostem (Josefov, Terezín, přestavba Vyšehradu na pevnost) patřily kasematy.