novoromantismus
novoromantismus, [-tyz-] 1. hud. směr formující se kolem 1830 jako myšlenkově i tech. nová fáze hud. romantismu; východiskem n. byla Francie. Zatímco v raném romant. se skladatelé vyjadřovali zvl. menšími formami vokálními a klavírními, hl. formami n. byly programní symfonie, symf. báseň a hud. drama. Hlavní představitelé: H. Berlioz, F. Liszt, R. Wagner. - S n. je spjat vznik nár. hud. škol (u nás B. Smetana, A. Dvořák); 2. liter. ozn. pro různé um. směry evr. literatur v letech 1890-1920. Pod pojem n. se řadí lit. tvorba tzv. pozdních romantiků, navazujících na romantismus 1. poloviny 19.st. (E. Rostand, J. Conrad, u nás J. Zeyer, J. Vrchlický), a dále nové est. tendence, které vykrystalizovaly do podoby různých lit. směrů (dekadence, symbolismus). N. klade důraz na individuální básnický zážitek, jemnou melodickou odstíněnost a vypjatý subjektivismus.
