novoklasicismus
novoklasicismus [-iz-], neoklasicismus - ozn. různých um. a est. tendencí v liter. a výtv. um. konce 19. a prvních dvou desetiletí 20.st. navazujících na tradici klas. ant. umění se snahou dosáhnout syntetického vysokého stylu. Na rozdíl od klasicismu 17. a 18.st. představuje n. soubor různorodých snah o renesanci liter. a umění ze zdrojů klas. tradice a její nové využití. Ve výtv. um. jsou zdůrazňovány principy jasné kompoziční harmonie, čisté obrysové linie, plasticky vyklenutého objemu a tradiční tematiky. V 2.pol. 19.st. se objevily reminiscence na klasicismus hl. v dílech A. Feuerbacha a A. Hildebranda; výrazné návraty ke klasicistické tradici vznikaly zač. 20. století, zpočátku hlavně v arch. (J. M. Olbrich, A. Perret, P. Behrens), po l.svět. válce se prosazovalo novoklasicistické mal. hnutí, reagující na kubismus (P. Picasso - ingresovské období), 1918-25 n. rozšířen po celé Evropě. Představitelé: A. Lhote, G. Severini, O. Kubín, v č. um. R. Kremlička, A. Procházka a další. - V liter. jako lit. est. tendence (1890-1918) v moderních bás. směrech navazuje n. na parnasismus, staví se proti naturalismu, est. subjektivismu symbolistů a relativizaci est. hodnot např. ve futurismu. K prvním projevům n. patří dílo J. Moréase, jehož bás. a dram. tvorba tvoří vrchol parnasistního um. ve svém návratu k formám fr. poezie 16. a 17.st. Mezi další stoupence n. patřili mj. ve fr. liter. A. Gide, P. Valéry, v něm. liter. S. Georg (v teor. pracích P. Ernst), v anglické liter. T. S. Eliot, v rus. liter. akméisté (O. E. Mandelštam), v č. liter. O. Theer a v počátcích své tvorby F. Langer, O. Fischer, bratří Capkové.
