norské výtvarné umění
norské výtvarné umění, konstituovalo se v rámci vikinského um. v 8.-9.st. v souvislosti se sjednocením Norska. Charakteristický je zvěrný styl (nálezy v Gokstadu a Osebergu), přetrvávající až do kř. středověku (hl. v dřevořezbě). V rané době rozvíjena dřevěná arch. blokovitého typu (obytné stavby, kostely Borgund, Heddal); od pol. 12.st. pronikla kamenná arch. a arch. plastika anglo-normanského typu, zpočátku románská, později got. (dóm v Trondheimu). Angl. vlivy jsou patrné i v nástěnné (Ulvik, Kinsarvik) a knižní malbě (školy v Bergenu, Oslo, Trondheimu). Vysoké úrovně dosáhla hlavně dřevěná plastika. V 15.-18.st., po ztrátě nár. samostatnosti, došlo ke stagnaci (nejvýzn. z tvorby barokní kostely, zámky a pevnosti; ožilo lid. umění). Po vzniku švédsko-norské unie 1814 se formovala měšťanská nár. kult. v úzkém kontaktu s ostatními skandinávskými zeměmi. V arch. se uplatňoval hl. klasicismus (Univerzita v Börse). a hist. slohy (Nár. div.; novorománský Storting v Oslo); k moderní arch. se hlásil např. H. MuntheKass (obnova dřevěné arch.). Poválečná arch. zpracovávala podněty skandinávského a západoevr. stavitelství. V mal. byl zakl. nár. charakteru tvorby J. C. Dahl (obrazy krajin), na něho navázali H. F. Gude (1825-1903), J. F. Eckersberg (1822-1870) aj. Koncem 19.st. se projevil v n. v. u. vliv fr. realismu (hl. portrétní mal.) a impresiontsmu, který překonal v mal. tvorbě osobitým, expresívně symbolistickým dílem E. Munch (pokračovatelé: N. J. Astrup, 1880-1928, T. Erichsen, 1868 až 1939) a v monumentální plastice G. Vigeland příklonem k archaické tvorbě zvěrného stylu (Obelisk v Oslo).
