nizozemské výtvarné umění
nizozemské výtvarné umění, zahrnuje um. dění na území dnešní Belgie a Nizozemska. Výtv. tradici lze sledovat od vzniku řím. provincie a zal. nejstaršího biskupství v Tongern (4.st.). Doba karolínská se výrazně projevila v arch. (oktogonální kaple v Nijmegen) a v um. řemesle. Význ. postavení dosáhla zejm. rýnsko-mosanská oblast proslulá zejm. tzv. mosanskou školou (kovotepecká, zlatnická díla, emailérství), kterou dovedli ve 2.pol. 12.st. k vrcholu Reiner von Huy (křtitelnice v kostele sv. Berthelemy v Lutychu, 1117) a Godefroid de Claire. Z rom. arch. patří k význ. kostely v Maastrichtu a v Utrechtu, které měly vybudovaný mohutný westwerk, bazilika sv. Vincence v Soignies a část katedrály v Tournai. Got. tvarosloví proniklo do Nizozemí především z Francie a plně se projevilo na stavbách kostelů Panny Marie v Bruggách, sv. Pavla v Lutychu, katedrály v Mechelenu, Utrechtu a ,s Hertogenboschu. Charakteristickým rysem domácí arch. je budování širokých až sedmilodních chrámových prostorů s nepříliš vysokou konstrukcí kleneb. V sev. provinciích se stavělo především z cihel a kostely byly opatřeny dřevěnými malovanými stropy. Počátky samostatného n. v. u. se kladou do konce 14.st., kdy četní niz. umělci pracovali na dvorech v Dijonu (Burgundsko), Bourges a v Paříži. V soch. patřil k nejvýraznějším postavám Claus Sluter, pracující pro kartuziány v Champmolu v Dijonu. V podání fyziognomií postav dosáhl téměř portrétních podob a dále rozvinul objemovost figur. Význ. místo zaujímala rovněž knižní malba, usilující o co nejvěrnější podání věcí jevového světa v rámci prostorových vztahů. V podání krajiny a arch. nejdále dospěli bratři z Limburka v kalendářních výjevech hodinek (dnes v Musée Condé v Chantilly). Spolu s J. de Hesdinem a dalšími vytvořili základ pro niz. deskové mal. 15. století, k jehož vrcholu patří díla Jana van Eycka a jeho bratra Huberta. Věcné zachycení prostředí, postav, předmětů a celkové atmosféry se plně projevilo na Gentském oltáři a v iluminacích turínsko-milánských hodinek. Rogier van der Weyden zdůraznil ve svých kompozicích opět religiózní význam scén, umocnil barevnost a linii. Jeho dílo působilo nejen na něm. mal., ale i na fr. a špan. K dalším význ. malířům patřili Mistr z Flémalle (Robert Campin), P. Christus, H. Memling, H. van der Goes a Geertgen tot Sint Jans, který naivním drastickým způsobem a real. zachycením často humorných scén otevřel cestu nejpodivuhodnějšímu malíři pozdního středověku - Hieronymu Boschovi. V jeho religiózních obrazech vystupují sugestivní, moralizující a alegorizující monstra ve fantastických seskupeních s výrazným real. viděním detailů. Na H. Bosche částečně navázal na zač. 16. století Pieter Bruegel st. v žánrových výjevech s moralizujícím zaměřením. Jeho hl. význam spočívá v krajinářské tvorbě, která je jedním z vrcholů niz. krajinářského cítění. Generaci renes. malířů tvořili J. Patinier, G. David, Q. Massys, L. van Leiden, J. van Scorel a další, kteří podněty it. renes. malby osobitým způsobem přehodnotili a připravili tak cestu pro vznik lokální varianty niz. renes. a manýrismu. S it. uměním se intenzívněji vyrovnávali Mabuse, F. Floris, Jan van Hemessen. Na pozdně gotickou architekturu hanzovních měst (Bruggy, Gent, Brusel), uplatněnou především na profánních stavbách radnic, tržnic, belfriedů a měšťanských domů pozvolna navazovalo renesanční tvarosloví a později i arch. dispozice. K hl. stavitelům patřili L. de Key (radnice v Leidenu) a H. de Keyser (kostely v Amsterdamu a v Zuiderkerku). V soch. se k renes. názoru hlásil C. Floris (náhrobek Friedricha I., 1552, Albrechta I., 1572). Vlivem polit. a náb. bojů ve 2.pol. 16.st. došlo k odlišnému výtv. zaměření sev. protestantských provincií a jižních kat. Flander, které vedlo k vytvoření samostatného vlámského a holandského umění. Po vzniku Spojeného království nizozemského 1814 a později po získání samostatnosti Belgie 1830 se n. v. u. rozumí umění vznikající v sev. území - Nizozemsku. Válečnými boji a nár. nepokoji zkoušená země se vzpamatovala nejdříve v oblasti mal. tvorby - v 1.pol. 19.st. se rozvíjela historická malba (J. W. Pieneman, 1779-1853) a romant. krajinomalba s novým svěžím světelným pojetím K hosp. a kult. rozkvětu došlo v 2.pol. 19.st. Vznikla nová monumentální architektura v historickém stylu (Rijksmuseum a Hlavní nádraží v Amsterdamu), která byla koncem století zatlačena moderním pojetím H. P. Berlage, zdůrazňujícím hlediska funkčnosti arch., jež předjímala funkcionalismus (amsterdamská burza, projekt Beethovenova domu, urbanistické plány ,s Gravenhage a Amsterdamu). Soch. a mal. tvorba navazovala na tradici (hl. real. um. 17.st.), nové podněty barbizonských přijímala hl. haagská škola (J. Israels, 1824-191 l, A. Mauve 1838-1888), jež ovlivnila tvorbu mladého J. B. Jongkinda a V. van Gogha. Zač. 20.st. se v arch. projevilo opoziční hnutí, které proti principům funkčnosti zdůrazňovalo momenty tvůrčího přístupu, individuálnosti návrhů a požadavku vytvoření typické hol. cihlové arch. (M. de Klerk, 1884-1923, později delftská škola). Novými problémy prostoru a barvy se zabývala skupina de Stijl (J. J. P. Oud). Soch. a mal. čerpalo hl. z fr. podnětů, charakteristické bylo především zpočátku tíhnutí k expresionismu (K. van Dongen), později k abstrakci (v soch. C. Domela, *1900, vytvářející takzvané obrazy-předměty, a A. Volten, *1925; v mal. tzv. Experimentální skupina v čele s K. C. Appelem, *1921, a Corneillem, *1922). Světového významu dosáhla tvorba P. Mondriana, zakl. novoplasticismu.
