neorealismus
neorealismus [-iz-], 1. filoz. ideal. směr, který vznikl na začátku 20.st. ve Velké Británii a v USA. Jeho nejvýzn. britskými představiteli jsou G. E. Moore, B. Russell, S. Alexander aj. a v USA R. B. Perry, W. Montague, W. B. Pitkin. V teorii poznání vystupují neorealisté proti mater. teorii poznání, kterou odsuzují jako "dualismus", a idealisticky ztotožňují předmět poznání se samotným poznáním (se zkušeností), což někdy též nazývají "epistemologickým monismem". Obecné pojmy mají podle nich "ideální existenci" a věci jsou nezávislé na vztazích, do nichž vstupují (teorie vnějších vztahů); 2. (it. neorealismo), směr v italské film. tvorbě, v liter. a malířství 40. až 50.let 20.st. vzniklý v boji za protifašist., demokratické um. V mal. se n. obrátil k real. tradicím um. renes., baroka a předchozího století (Caravaggio, G. Courbet) a navázal na antifašist. náměty předválečného období (postkubismus Picassův). Pod heslem Realismo vystoupila poprvé skupina umělců (R. Guttuso, G. Mucchi, A. Pizzinato, 1910-2004, R. Birolli, 1906 až 1959) na bienále v Benátkách 1950. Jejich cílem bylo zobrazení angažované, protiválečné, rev. a sociální tematiky, pracovního prostředí a později i lyrických námětů (A. Pizzinato). Malby charakterizuje pevná figurální kompozice, výrazná plasticita, jasná prostorovost a barevnost, často stupňovaná k dramatickému a expresívnímu výrazu. K neorealistickému hnutí se hlásili též fr. umělci (A. Fougeron, B. Taslitzky, 1911-2005) a mexická škola monumentální nástěnné malby, vycházející z tradic lid. grafiky. Směřovala k sociálně angažované, real. tvorbě (představitelé: D. Rivera, J. C. Orozco, R. Tamayo, 1900-91, D. A. Siqueiros). V literatuře se n. projevil zejm. v próze (E. Vittorini, F. Jovine, V. Pratolini, A. Moravia, C. Pavese, I. Calvino, C. Levi, C. Cassola). Postavy hrdinů ztělesňovali převážně prostí lidé, v nichž neorealisté spatřovali protagonisty dějin (R. Viganová: Anežka jde na smrt), působila i snaha kriticky se vyrovnat s obdobím fašismu (C. Levi: Kristus se zastavil v Eboli), v próze byla líčena přítomnost poválečné Itálie s jejími sociálními problémy. Myšlenkovou a um. stránku neoreal. kinematografie formovaly film. a teor. práce S. M. Ejzenštejna, V. I. Pudovkina, tvorba fr. režisérů a to zejm. R. Claira, J. Renoira a M. Carného. Pravdivě a krit. zobrazovala sociální situaci a protestovala proti stávajícímu spol. pořádku. Real. metoda byla zdůrazněna reálným exteriérovým prostředím, v němž se filmy natáčely, a účinkováním neherců (naturščiků). Za první neoreal. film je považován Rosselliniho Řím, otevřené město (1945). Dalšími představiteli n. byli scenárista a teoretik C. Zavattini, dále režiséři V. De Sica, G. De Santis, L. Visconti, C. Lizzani, P. Germi, R. Castellani, A. Lattuada a další.
