intuice
intuice, [lat.] 1. psychol. způsob získávání poznatků bez log. úvahy a analýzy, nezávisle na přímé konfrontaci s realitou; vybavování zkušenosti, která neprošla jasným uvědoměním, zůstala pod prahem vědomí, a zanechala ve vědomí latentní stopy. Hl. znaky i.: náhlost, neočekávanost (příbuznost s jevy revelace a vhledu), bezděčnost a spontaneita nalezeného řešení. Přes zdánlivou náhodnost a iracionalitu ,,zření" je i. projevem a výsledkem zákonité aktivity lidské psychiky. V psychol. kontextu je ztotožňována s takovým gnozeologickým aspektem myšlení, který je nezávislý na smyslově jasném podnětovém poli (intuitivní poznávání). V tomto smyslu se i. chápe jako: a) názorné poznání protikladné poznání symbolickému (slovnímu), které je ,,prázdné"; b) názorné poznání, které je bezprostředně jisté a jasné v protikladu k poznání (myšlení) diskurzívnímu; c) poznání, v němž není vnější objekt subjektu smyslově přiřazen, ale je v něm sám vytvářen (intuitivismus něm. ideal. filozofů, např. F. W. J. Schellinga). I. jako psychický fenomén představuje nezbytný předpoklad tvůrčího myšlení. Proto je ve svých projevech studována psychol. kreativity. Charakterem a podstatou i. se zabývá zejména psychol. a fyziol. vyšší nervové činnosti z hlediska příjmu a zpracování biopsychických informací na úrovni CNS při využití četných metodických přístupů jiných oborů a disciplín (kybernetiky, bioniky); 2. filoz. schopnost postihovat pravdu cestou bezprostředního nazírání bez předchozího log. důkazu. V klasické filoz. převládalo ideal. pojetí i. jako zvl. poznávací schopnosti. Jednou se i. sbližovala s rozumovou činností (tzv. intelektuální i.); Platón ji chápal jako přímé zření idejí, R. Descartes jako jasné a zřetelné evidentní chápaní racionálních pravd. Jindy se i. sbližovala se smyslovým vnímáním, s instinktem, s nevědomou psychickou činností. V soudobé filoz. (H. Bergson, N. O. Losskij) spatřuje racionální jádro koncepcí i. v uznání momentu bezprostřednosti poznání, spojení smyslového s racionálním a vědomého s neuvědomělým. I. není izolována od ostatních cest poznání, je jejich zákonitým projevem, zejm. v situacích naléhavé potřeby okamžité a celkové orientace (v době války, při určování diagnózy, v otázce viny); přitom jednotlivé články poznávacích procesů zůstávají nevědomé a ve vědomí se objevuje jen výsledek. I. může postihovat pravdu, ale prokázat pravdivost lze jen log. důkazy.
