navádění dálkové
navádění dálkové, dálkové řízení pozemních, nám., vzdušných a kosm. dop. prostředků nebo střel. Používá se např. v prům., ve voj., k řízení modelů letadel a lodí i dětských hraček aj. modelů. Řídící signály jsou přenášeny el., světelnými, zvukovými nebo ultrafialovými vlnami. Zařízení se skládá z části ovládací (povelové), umístěné na řídícím stanovišti, a části ovládané, umístěné v ovládaném prostředku. Počet informačních kanálů pro n. d. je dán počtem nezávisle působících řídících orgánů. Podle požadované přesnosti navádění se používá řízení stupňovité (přetržité) nebo nepřetržité. U složitých soustav je do n. d. začleněno sledovací, vyhodnocovací a kontrolní ústředí, vybavené samočinným počítačem, který přejímá kontrolu a řízení podle vloženého programu. Podle způsobu, jakým je objekt ovládán, se rozeznávají tři zákl. systémy: a) povelové řízení, příkazy jsou řízenému objektu předávány vhodným přenosovým systémem (radiovým vysílačem); b) vodicí paprsek, při němž vysílač s úzce směrovaným anténním systémem vymezí v prostoru plochu nebo čáru, jejíž silové pole se znatelně liší od okolí. Vybočí-li řízený objekt z dráhy, změní se intenzita pole, která vyvolá v přijímači objektu reakci, a automat. zařízení uvede objekt znovu na stanovenou dráhu; c) hledání cíle, princip používaný především u raket. Citlivé přijímací zařízení, umístěné v hlavě rakety, reaguje na směr vyzařovaných el. mag., světelných nebo infračervených vln z cílového tělesa. U cílů, které samy nevyzařují nebo jejichž vyzařování je potlačeno, se používá vlastního nebo cizího zdroje záření. Vedle těchto zákl. způsobů se používají i jiné, složitější způsoby dálkového navádění.
