německé výtvarné umění, I.
německé výtvarné umění, I. počátky n. v. u. souvisejí s rozmachem panovnické moci saské dyn. za vlády Oty I., který korunovacemi v Cáchách (936) a v Římě (962) vědomě navázal politicky a ideologicky na Karla I. Velikého. Otonské um. se zpočátku orientovalo na karolínské předlohy a jejich prostřednictvím na pozdně ant. um. S příchodem princezny Theophanu, manželky Oty II., došlo k vyrovnání s byz. um., které vedlo k osobitému projevu v mal. a v um. řemesle. Kolem 1000 byly zakládány četné baziliky s příčnou lodí, záp. chórem a westwerkem s dvojicí věží (Paderborn, Salcburk) a centrály cášského typu. V soch. patřily k nejvýzn. krucifix kolínského arcibiskupa Gerona v kolínském dómu (viz obr.)a díla objednaná biskupem Bernwardem v Hildesheimu. Pro formální vývoj byly důl. slonovinové řezby, mezi nimiž výrazné plasticity, dynamiky a expresívního pojetí dosáhly práce tzv. Echternašského mistra. K centrům knižní malby patřily kláštery v Reichenau, Echternachu, Trevíru, Kolíně nad Rýnem, Hildesheimu aj. Sálské umění stupňovalo monumentální pojetí arch., např. v dómu ve Špýru byla hl. loď zaklenuta křížovou klenbou po 1080. Stavby určoval tzv. vázaný systém, vertikální členění a formové bohatství průčelí. Počátky arch. plastiky souvisejí se stavbou v Řezně (1049-64), pokročilejší byly bronzové náhrobky (Merseburg). Ve štaufském období byly v širší míře přijímány podněty z Normandie a Burgundska, které vedly k bohatšímu pročlenění vnější stavby. V soch. lze rozlišit lokální okruhy, navazující na sálské dědictví. Významné jsou zlatnické a kovolitecké práce rýnsko-mosánské oblasti (Reiner de Huy, kolem 1220) a především dílo Nicolause z Verdunu (ostatková skříň tří králů v Kolíně nad Rýnem). Z monumentální malby je známo jen torzo pův. stavu (Prüfening). Počátky got. slohu se projevily v arch. tvarosloví cisterciáckých staveb, do jihozáp. části země (Štrasburk, Freiburg) pronikaly podněty z Burgundska od zač. 13.st. K raným got. stavbám patří kostely sv. Alžběty v Marburgu a Panny Marie v Trevíru (kolem 1235), navazující na champagneské vzory. Ohlas fr. katedrlrál se projevil na dómu v Kolíně, Strasburku a Řezně. Charakteristickým znakem je budování centrálních staveb, halových kostelů (Trevír, Marburg) a halových chórů (Švábský Gmünd). Halové kostely představují nové pojetí v uspořádání prostorové struktury, která dosáhla harmonického sjednocení, vyváženosti a prosvětlení prostorů. K formální dokonalosti dovedl H. Stettheimer jihoněm. cihlové stavby (Landshut, Salcburk) na zač. 15.st. V arch. se dekorativní cítění stále více soustřeďovalo na klenební vzorce (síťové, hvězdicovité); žebra prošla vývojem od zcela lineárně pojatých tvarů až k výrazně naturalistickým (suché větve). Z profánních staveb měly význam budovy radnice a m. domů. Vliv fr. monumentální plastiky se projevil na štrasburském münsteru (kolem 1230). Osobitý projev tvoří dílo tzv. Naumburského mistra (Bamberg, Naumburg, Magdeburg), jemuž se připisují plně plasticky a objemově chápané sochy v interiérech a volná jezdecká socha císaře Oty II. Typickým projevem na zač.14.st. jsou um. díla pro soukromou pobožnost (andachtsbild), expresívní až naturalistické krucifixy a piety. Kolem pol.14. století k nejvýzn. patří soch. práce rodiny Parléřů, které byly zákl. předpokladem vzniku krásného slohu kolem 1400. V nejproduktivnějším období 2.pol. 15.st. sochaři navázali na realistické úsilí P. Parléře, C. Slutera a Nicolause Gerhaerta z Leidenu. K pozdně gotickým sochařům patřili například G. Erhart (†1540), M. Pacher, V. Stoss, T. Riemenschneider a řada anonymních mistrů. K raným dílům got. mal. patří výzdoba tzv. Manessovského rukopisu se 137 iluminacemi; na zač. 14.st. zaujímala důležité místo kolínská mal. škola.
