německá klasická filozofie
německá klasická filozofie, období rozvoje něm. filoz. od konce 18. st. do 1. pol. 19. st., navazující na osvícenství a ideje fr. rev. konce 18.st. a uskutečňující ideovou přípravu rev. v Německu. Vytvořila postupně řadu soustav filoz. idealismu (I. Kant, J. G. Fichte, F. W. J. Schelling a G. W. F. Hegel) i soustavu filoz. materialismu (L. Feuerbach). Vyjadřovala protifeud. a protiklerikální tendence něm. buržoazie, jejíž hosp. a polit. slabost podmínila zákl. ideal. charakter tohoto proudu. Pro ideal. soustavy n. k. f. je charakteristické obrození, jemuž v něm. kultuře předcházel obrat k dědictví antiky (J. Winckelmann, F. Hölderlin, J. W. Goethe). Jestliže u I. Kanta vystupuje dialektika ještě jako něco negativního, rozvíjí pokantovská filoz., zejm. Hegel, celostní systém log. kategorií. Dále charakterizuje n. k. f. přechod od subj. idealismu Kantova k obj. idealismu na zákl. dial. metodologie přes Fichta a Schellinga k učení Hegelovu. Kritika tradičního metafyzického usuzování a úsilí přeměnit filoz. v soustavu věd. poznání je dalším rysem n. k. f. (vědosloví Fichtovo, encyklopedie filoz. věd Hegela). Obrat k historii jako filoz. problému, zejm. v dílech J. G. Herdera, F. von Schillera a něm. romantiků a užití dial. metody v oblasti dějin vedlo k historismu. Specifickou zásluhou n. k. f. je rozvinutí dialektiky subjektu a objektu ("činná stránka") a dial. logiky v protikladu k anglo-fr. metafyzickému materialismu. N. k. f. vrcholí dial. idealismem Hegela a antr. materialismem Feuerbacha.
