německá hudba
německá hudba, spolu s fr. a it. hud. kulturou měla největší vliv na vývoj evr. hudby, zejm. v 18. a 19.st. - Lid. hudba (písně, říkadla, taneční písně, balady) se vyznačuje melodičností, pravidelnou stavbou, přehledným rytmem a mírným tempem. Z hud. nástrojů se uplatnily zvl. vojenské a lesní rohy, trubky, fidula, niněra. - Počátky umělé círk. hudby souvisejí s gregoriánským chorálem; od 12.st. se rozvíjela i světská umělá píseň (minnesang). Nositeli hud. kultury byli zprvu potulní muzikanti - spielmani, vaganti (jejich písně jsou uchovány ve sbírce Carmina burana ), z rytířského stavu pocházeli minnesängři (12.-13.st., Wolfram von Eschenbach, Walther von der Vogelweide, Heinrích von Meissen), z měšťanského stavu meistersingři (14.-16.st.). Města měla své dechové soubory, feudálové vydržovali na svých sídlech kapely. Do n. h. pronikly během vývoje prvky niz., it. a fr. hudby. V 15. a 16.st. se vlivem niz. hudby rozvíjela vokální polyfonie; v dvorních kapelách působili představitelé niz. polyfonie (H. lsaac, O. di Lasso). Z něm. skladatelů vynikli L. Senfl, H. Hassler, M. Praetorius. V 16.st. v souvislosti s reformací nastal rozvoj písňové tvorby (protestantský chorál), souč. nabývala významu instrumentální, zvl. varhanní hudba. V l.pol. 17.st. vynikl H. Schütz, mj. autor první něm. opery Daphne (1627). Souč. se v 17.st. rozvíjel žánr suity pro klávesové nástroje a orch. suity (J. H. Schein, J. J. Froberger, J. S. Kusser), velký význam měla činnost a tvorba varhaníků (J. J. Froberger, D. Buxtehude, J. Pachelbel, J. A. Reinken, G. Muffat, J. Kuhnau). Centry hudebního života 18.st. se staly Lipsko a Hamburk. V Hamburku (činnost prvního něm. nár. operního div. 1678-1738) zastával významná místa R. Keiser, později G. P. Telemann, v Lipsku od 1723 působil J. S. Bach, jehož dílo sehrálo později velkou roli v utvrzení něm. nár. kultury. Význ. vklad do něm. hud. kultury přinesl, zvl. v oblasti opery a oratoria, G. F. Händel, i když větší část života prožil za hranicemi Německa. V l.pol. 18.st. vyvrcholila barokní hudba v dílech J. S. Bacha, G. F. Händela a dalších (G. P. Telemann, C. H. Graun, Ch. Graupner, J. A. Hasse). V 2.pol. 18.st. se rozvíjela píseň (J. F. Reichardt, Ch. G. Neefe), písňový žánr napomáhal rozvoji singspielu (J. A. Hiller, J. F. Reichardt). V průběhu 18.st. a zejm. v období hud. klasicismu se n. h. dostávala v evr. souvislostech do popředí hud. vývoje. Již v předklas. a raně klas. období zasáhla n. h. do vývoje evropské hudby skladatelskou aktivitou v několika centrech, zvl. v Mannheimu (mannheimská škola, v níž význ. úlohu měli i umělci původem z Čech) a Berlíně (berlínská škola; bratři Graunové, J. J. Quantz, C. P. E. Bach, Cech J. A. Benda). Klasicismus vyvrcholil dílem L. van Beethovena (od 1792 ve Vídni). V období raného romant. vynikli zvl. H. Marschner, C. M. von Weber, L. Spohr, F. Mendelssohn-Bartholdy, v čele další vlny romant. um. byl R. Schumann. Velký význam pro rozvoj n.h. 19.st.měli maď. skladatel a klavírista F. Liszt (1848-61 dvorní kapelník ve Výmaru). Hl. směry ve 2.pol. 19.st. určili zvl. R. Wagner aJ. Brahms. Na přelomu 19. a 20.st. působili představitelé pozdního romant. M. Reger, R. Strauss a další, v l.pol. 20.st. zvláště P. Hindemith, K. Weill, E. Křenek, C.Orff, W. Egk. - Zněm.interpretů vynikli zvl. klavíristka Klára Schumannová, pěvkyně H. Sonntagová, Lotte a Lilli Lehmannovy, dirigenti C. M. von Weber, F. Mendelssohn-Bartholdy, R. Wagner, R. Strauss, H. von Bülow, H. Richter, A. Nikisch, W. Furtwängler, H. Abendroth, O. Klemperer, B. Walter. Z hud. vědců zvl. J. Mattheson, O. Jahn, F. Chrysander, P. Spitta, A. Schering, H. Abert, Hugo Riemann, Carl Stumpff, C. Sachs. - V.t. Německá demokratická republika hudba; Německá spolková republika hudba.
