mytografové
mytografové, ant. spisovatelé, kteří systematicky v chronologickém pořádku zpracovali prozaickou formou mýty, obsažené v nejst. eposech. K ozn. časové posloupnosti sloužily tzv. genealogie (rodokmeny). Za básnického předchůdce m. je pokládán Hésiodos (Theogonie . Seznam žen) . Na jeho dílo v 6.-5.st. př.n.l. navázali Akúsiláos z Argu (genealogický systém mýtů od prvního člověka po trojskou válku, Geneálogiai ), Hekataios z Mílétu a Ferekýdés z Athén; Helláníkos z Mytilény zpracovával ve svých monografiích zejm. lokální mýty různých krajin. Ve 4.st. př.n.l. zpracoval mytol. náměty tragédií Asklépiadés z Tragilu (Tragódúmena ); mytol. příručka Bibliothéké , připisovaná omylem Apollodórovi z Athén, pochází asi z l.st. n.l. Autorem spisu Tróika (pravděpodobně první román o Tróji) je Hégésianax z Alexandrie (2.st. př.n.l.). Parthenios z Nikaie (l.st. př.n.l.) sepsal příběhy nešťastné lásky čerpané z mýtů, Konón (zač. n.l.) sbírku mytol. příběhů dochovanou ve Fótiově díle Bibliothéké . Římané, kteří znali řec. mýty v etruských variantách i z recipovaných kultů (Hérakles-Hercules), pronikali blíže do řec. mytol. prostřednictvím lit. zpracování od 3.st. př.n.l. (Livius Andronicus). Ovidius převzal pro své Proměny chronologická schémata i jednotlivé báje z neznámé řec. mytografie, stejně jako autor prozaických příběhů Fabulae , neprávem přičítaných Hyginovi. Značná část mytografického materiálu přešla do komentářů k Vergiliovi (Scholia Danielis ), odtud i do středověkých mytografických podání (mythographi Vaticani ).
