mystika
mystika [-ty-, řec.], 1. záhadnost; tajemnost, vyplývající ze zasvěcení do tajemství (mystérií); tajuplnost spojená vždy s určitou formou a stupněm nepoznatelnosti a nepochopitelnosti; odtud mystický apod.; 2. v širším smyslu uznávání nadpřirozené podstaty obj. existujících jevů, svázané v rovině jejich interpretace s filoz. i metodologickým odklonem od zákl. principů empiričnosti (vědeckosti) lidského poznání; v užším smyslu víra v bezprostřední, na smyslech nezávislý styk člověka s nadpřirozenem (v kontextu kř. náb. a filoz. snaha po přímém splynutí s bohem či absolutnem prostřednictvím extáze; v rámci novodobého okultismu např. protivědecký spiritismus), formulovaná různými filoz. a teol. doktrínami; 3. náb.-filoz. učení usilující ideal. prostředky o nezprostředkované poznání boha a světa (teozofie), člověka (antropozofie) a vztahů mezi nimi (okultní nauky starověku). Prvky m. obsahuje většina náb.-filoz. učení starověku (konfucianismus, buddhismus, pythagorovci, novoplatonismus), středověku (kř. mystika, súfismus, učení J. Böhmeho a J. Eckharta); 4. způsob lidského myšlení vytvářející metafyzické teorie o tajemné podstatě "skrytých" přír. jevů. - M., zakořeněná pravděpodobně v magickém myšlení pravěkého člověka, prošla v průběhu hist. vývoje lidstva mnoha proměnami, které svým iracionalismem ovlivnily především myšlení středověku. Dva nejvýraznější proudy m., vých. a žid., ovlivnily nejen hist. se utvářející pozadí evr. kultury, ale zapustily hluboké kořeny i v neevropských zemích, kde přežívají v nejrůznějších formách, spojeních a významech dodnes (mysticky orientované náb. sekty, snahy po oživení okultních nauk a praktik, vytváření umělých kultů - "mystiky tech. hrozby", "mystiky sexu".
