motiv
motiv [-týv, lat.] 1. psychol. pohnutka chování či jednání určená směrem, intenzitou a trváním; psychol. vnitřní faktor iniciace, energetizace a směrování chování člověka a vyšších živočichů; pozorování nedostupný, z chování jedince vyvozovaný činitel zaměřující činnost individua na určitý cíl; vnitřní pobídka k určitému typu chování (reakci, činnosti, jednání), realizovaná nejčastěji pudy, instinkty, drivy, nutností uspokojit určité potřeby, zájmy, sklony, povinnosti, realizovat ideály ap. Jednotná, vyčerpávající a uspokojivá klasifikace m. nebyla v psychol. dosud vypracována. Běžně se používá třídění m. podle jejich pův. či vzniku (m. primární a sekundární, vrozené a získané zkušeností, učením), podle kvality (m. pozitivní, apetitivní a negativní, averzívní), podle stupně uvědomění (m. vědomé a nevědomé), podle orientace na prostředky a cíle (m. instrumentální a konzumační), podle vztahu k jáským aktivitám (pro osobnost podstatné, situační m.), podle stupně autonomie (m. závislé na jiných m., m. autonomní) ap. Jako výraz existence určitých obj. lidských (spol.) potřeb představuje m. současně i jedno z kritérií hodnocení lidské činnosti a jednání. V.t. motivace; 2. teorie liter. nejjednodušší část slovesného um. díla; podle obsahové funkce se rozlišuje m. dynamický, statický a volný. M. na sebe organicky navazují, vytvářejí komplexy a posléze celek díla. Vedoucí nebo příznačný m. se nazývá leitmotiv; 3. hud. nejmenší samostatný hud. útvar. Na rozdíl od figury obsahuje hud. myšlenku. Od tématu se liší stručností a menší závažností. Rozvíjení a přetváření m. ve skladbě se nazývá motivická práce (zahrnuje opakování, variace, rozšíření, dělení a krácení m.). V.t. příznačný motiv, leitmotiv.
