modalita
modalita [lat.] 1. log. charakteristika vyjadřující míru jistoty (síly) tvrzení (soudu). V tradiční logice se rozlišovaly soudy nutné (apodiktické), možné (problematické) a skutečné (asertorické); tyto m. se dnes považují za alettetické (obsahující takové modální operátory jako "nutný", "možný", "nemožný"). V moderní log. je chápána modalita jako metalogické ohodnocení výroku, definované na zákl. čistě log., nikoli faktuálních úvah (např. výrok je nutný, jen když vede předpoklad jeho negace ke sporu). Výroky lze rozlišovat i na zákl. jiných m. (empirických, fyzikálních). M. se dělí na abs., kde modální funktory nejsou vázány žádnými podmínkami, a na relat., kde vázány jsou. Kromě alettetických m. se zkoumají i deontické m. (např. "je dovoleno, je zakázáno") a epistemologické (např. "je třeba dokázat, je třeba vyvrátit"). Formalizací m. se zabývají modální logiky; 2. filoz. viz modus; 3. jaz. modální stavba výpovědi; vyjadřuje jednak postoj mluvčího k obsahu výpovědi (m. komunikativně intenční neboli postojová, záměrová a m. jistotní), jednak modifikuje obsah výpovědi z hlediska nutnosti, možnosti, volního záměru, povinnosti nebo schopnosti konatele realizovat děj (m. voluntativní). Vyjadřuje se postojovými predikátory (Přikazuji ti, abys zavřel okno), modálními slovesy (muset, moci, chtít), predikativy (možno, nutno), modálními příslovci a částicemi (snad, prý, určitě), slovesnými způsoby, intonací (různými typy kadencí) a slovosledem; 4. hud. způsob skladebné práce využívající půltónové a celotónové intervaly, ale v jiném uspořádání než dur a moll; m. byla zákl. starověké i středověké evr. hudby, vyskytuje se v lid. hudbě východoevr. národů. V hudbě 20.st. využívá nové stupnicové řady (mody) i nové akordy; průkopníci zvl. B. Bartók a O. Messiaen, u nás se využití m. objevuje např. v díle L. Janáčka, V. Nováka, E. Suchoně.
