marocké krize
marocké krize, mez. konflikty 1905 a 1911, vyvolané imper. soupeřením Německa a Francie o hegemonii v Maroku. - Uzavřením tzv. srdečné dohody (entente cordiale) s Velkou Británií 8. 4. 1904 získala Francie brit. podporu pro své nároky na Maroko. 3. 10. 1904 udělilo fr. bankovní konsorcium Maroku půjčku výměnou za různé hosp. výhody ve prospěch Francie; 5. 10. 1904 byla pak uzavřena fr.-špan. dohoda o rozdělení sfér vlivu obou zemí v Maroku. Na tyto kroky reagoval 31. 3. 1905 něm. císař Vilém II. demonstrativním projevem v Tangeru, požadujícím zachování ,,svobodného obchodu" v Maroku a obsahujícím otevřené válečné hrozby. Vzniklou krizi řešila algeciraská konference, která sice potvrdila formální suverenitu marockého sultána, prakticky však připravila podmínky pro fr. anexi Maroka: Francie získala rozhodující podíl na celní kontrole v Maroku i v nově zřízené marocké Státní bance; Francii a Španělsku byla svěřena kontrola marocké policie. Druhá marocká krize vypukla v květnu 191l, když se kmenové povstání v oblasti Fésu stalo záminku pro fr. ozbrojenou intervenci v Maroku a obsazení sultánova sídelního m. fr. vojsky. V odpověď na to připlul 1 . 7. 191l do Agadiru něm. dělový člun a Německo žádalo buď část marockého území, nebo celé Fr. Kongo jako ,,kompenzaci". Pod tlakem Velké Británie, jež opět podpořila fr. nároky, bylo Německo nuceno ustoupit a zmírnit své požadavky; na základě dohody ze 4.11. 1911 postoupila Francie Německu část Fr. Konga. 1912 byla většina marockého území prohlášena fr. protektorátem, menší část při sev. pobřeží protektorátem špan. (nejjiž. oblasti Maroka připojeny ke Špan. Sahaře) a Tanger s okolím se stal mez. demilitarizovaným pásmem.