maráthská literatura
maráthská literatura, nár. liter. Maráthů; začala se rozvíjet od 12.st., avšak předcházela jí lit. tvorba v jaz. maháráštrí apabhranša již od 5.st. První bás. i prozaická díla tvoří výklady náb.-filoz. otázek; vrchol klas. poezie představuje devocionální lyrika stoupenců reformního hnutí bhakti, v jehož čele stáli Džňánéšvár (1275-1350) Cokhaméla (†1338), Eknáth (1533 až 1599) a Tukárám (1608-1650). V 18. století se rozvíjela hrdinská poezie a hist. próza; upevnění brit. kolon. panství přineslo překlady ze záp. liter. a napodobování cizích vzorů. Zakl. moderní publicistiky se stal Višnušástrí Čipalúnkar (1850-1882), vlasteneckou žurnalistiku rozvinul Bál Gangádhar Tilak (1856-1920). Historický a společenský román do m. l. uvedl H. N. Apte, real. obraz života středních vrstev vykreslil Nárájan Sítárám Phadké (*1894), jako autor romant. próz vynikl Višnu Sakhárám Khándékar (*1898). O rozvoj dramatu se zasloužili zejm. Góvind Ballál Déval (1855-1916), Srípad Kršna Kólhatkar (1871-1934) a Kršnadží Prabhákar Khádilkar (1872-1948); nejvíce však dram. tvorbu obohatil Mámá Varékar real. a často sat. viděním skutečnosti. Z moderních básníků vynikli Kršnadží Kéšav Damlé (1866-1905), zvaný Kéšavsut, tvůrce maráthského sonetu, dále Trjambak Bápúdží Thómbaré (1890-1918), jehož proslavila přír. lyrika, a A. R. Déšpandé (*1901), jehož lyrická tvorba zrcadlí nejniternější lidské city. Od 30.let se rozvíjí povídka a proletářská liter. - Aravind Višnu Gókhalé (*1919), Gangádhar Gópál Gádgíl (*1923), Vjankatéš Digambar Madgúlkar (*1927).
