magické myšlení
magické myšlení, jedna z forem vědomí, představující hist. původní, vzhledem k log. myšlení nižší myšlenkový proces, zabarvený a usměrňovaný temným fantazijním materiálem, archetypálně blízkým nediferencovaným a neuvědomovaným magicko-mytickým a magicko-náb. představám; myšlení opírající se nikoliv o empirické pojmy, ale o nesdělitelné, (transcendentální) obsahy strukturované v představových obrazech (herakleitovské myšlení); mentální aktivita charakterizovaná nerozlišováním vlastního já od okolního světa, záměnou a splýváním světa představ se světem reality (synkretismus). Základním znakem m. m. je princip totožnosti, projevující se jako princip pars pro toto (část zastupuje celek), který umožňuje nositeli m. m. pohybovat se mentálně v reálně neexistujících souvislostech. Příčina je v m. m. ztotožněna s pouhou časovou následností (vše může být příčinou všeho), kauzální vztahy jsou chápány jako transcendentální síly (zásahy bohů, démonů a nadpřirozených mocností). M. m. je názorné, zahrnuje téměř výhradně smyslově danou přítomnost; důl. roli hrají emoce, vyjadřující afektivně podmíněný pohled na svět. - M. m. pravděpodobně tvořilo počátek fylogeneze lidského myšlení a jako takové se stalo předmětem hist., antr., filoz. a psychologických výzkumů (E. Cassirer, 1874 až 1945, H. Leisegang, 1890 až 1951, C. Lévi-Strauss). Projevuje se v počátcích starověké naturfiloz., v náb. myšlení i obřadech. V souč. se dosud vyskytuje u některých etnických skupin, resp. jako projev či doprovod některých psychických poruch a onemocnění (pokusy o vysvětlení schizofrenní symptomatologie pomocí regrese jedince k fylogeneticky pův. formám myšlení) nebo u reaktivních aberací sektářského typu; v určité modifikaci je běžné u dětí.
