město obecně
město, specifický sídelní útvar, sociální organismus, stabilizovaný a geogr. vymezený, který je charakterizován souborem dynamických znaků, jež m. odlišují od vesnice. Zákl. charakteristikami m. jsou jeho relativní velikost, geogr. uzavřenost, vysoká hustota a kompaktnost zástavby, velká hustota osídlení, specifická demografická, sociální a profesní struktura obyv. (většinou nepracují v zeměd.), zvl. funkce m. (správní, prům., obch., kult. aj. centrum) a z toho všeho vyplývající druhy, kvalita, koncentrace a intenzita různých forem spol. vztahů jeho obyv. V m. jsou na relativně malém prostoru soustředěny nezeměd. výr. síly a služby s působností přesahující rámec m., orgány a zařízení polit. a hosp. moci a správy a bydliště lidí v nich zaměstnaných. V důsledku rozvoje spol. dělby práce, výr. vztahů, intenzívní komunikace a diferenciace životního způsobu spol. skupin, tříd, vrstev vzniká specifický městský způsob života. M. jako sociální organismus vždy funguje jako strukturální jednotka vládnoucího výr. způsobu. V různých dobách a v různých částech světa se k definování určitého sídliště jako m. užívala různá kritéria (počet obyv., velikost, založení, městská práva). Pojem m. pro ozn. specifického typu sídliště lišícího se od vesnice vznikl ve středověké Evropě. Obsah pojmu byl pak přenesen na podobné sídelní formy s analogickými funkcemi v minulosti (polis) a v jiných částech světa (Asie, Afrika, Amerika); tato sídliště však postrádají některé charakteristiky evr. měst (částečně dosáhla jisté samosprávy některá m. ve středověkém Japonsku). - Sídliště městského typu jsou doložena od neolitu (kultovní centra s případnou správní funkcí, sloužila i jako útočiště pro obyv. okolního území). Vznik m. je tak spojen s procesem spol. dělby práce, kdy vedle zeměd. sídlišť (vesnic) vznikají i větší sídliště se specifickými funkcemi. Nejstarší známá m. vznikla v oblasti Předního východu v 7.-4. tis. př.n.l. (Çatal Hüyük, Jericho); byla to kultovní, obch. a mocenská centra, kde se soustřeďoval obch. a řemeslo jako specializované výr. činnosti. Během dalšího vývoje se m. nebo sídliště městského typu objevila ve všech částech světa, kde došlo ke vzniku třídní spol. a státu. M. tvořila samostatné městské státy (Sumer, Foinikie, Řecko, mayská říše) nebo byla mocenskými, hosp. a kultovními centry v rámci velkých států (Asýrie, Babylónie, Čína, Egypt, incká říše, Indie, Řím). Od starověku existovala m., v nichž určitá funkce výrazně převažovala nad jinými (obch. přístavy ve Středomoří či v jv. Asii, sídelní m., kultovní střediska). - Ve starověké Evropě se m. vytvářela z opevněných kultovních a tržních center jednotlivých kmenů; tento trend vyvrcholil vznikem městských států ve starověkém Řecku a Itálii. V nejvýzn. řec. městských státech (Mílétos, Athény) bylo vytvořeno dem. zřízení a vznikla ant. filoz. a věda. Ve starověké Itálii se stal nejvýzn. městským státem Řím, který si podrobil italické a etruské městské státy a postupně celé Středomoří. V rámci řím. říše získávala podřízená městská správní centra status municipií; zároveň byla zakládána m. se statutem kolonií (zákl. obyv. tvořili řím. osadníci, často voj. veteráni). Krize řím. říše (od 3.st.) vedla k úpadku m. zejm. v její záp. části. Uplná agrarizace nebo zánik m. byl dovršen v 5.st. po pádu říše západořím. Kontinuita městského života byla v omezené míře zachována v Itálii, Dalmácii, již. Francii a Španělsku; v čele správy těchto m. stáli většinou volení konzulové a biskupové. Specifické postavení si udržela it. přístavní m., která se stala v 10.-11.st. nám. republikami zprostředkujícími pro Evropu obch. styk s Byzancí a Asií (Amalfi, Pisa, Janov, Benátky). Od 11.st. se vytvářelo specifické postavení m. ve feud. společnosti; středověké m. bylo odděleno od okolí vlastním právním zřízením a hradbami, mělo hosp. výsady (obvykle právo trhu a mílové právo) a tvořilo komunitu (obec) svobodných lidí (zásada "Stadtluft macht frei" - městský vzduch osvobozuje). město II., v.t. město I. - M. si vydobyla uznání v komunálním hnutí 11.-12. st. v Itálii, ve Francii a Porýní. V Itálii se městské komuny staly zákl. vytváření nových městských států (v.t. contado), ve Francii a Anglii byla autonomie měst podporována králi proti velkým feudálům. Ve Flandrech a v Itálii se města stávala velkými výrobními centry (Bruggy, Gent, Benátky); městské svobody respektovali v období reconquisty aragonští a kastilští králové. V Německu vznikla nejst. m. na místě starých řím. center (Kolín nad Rýnem); postupně byla vytvořena městská práva (magdeburské, lübecké, norimberské), která se šířila do Pobaltí, Polska, Čech a Uher. Ve slovanských zemích se vytvářely předpoklady pro vývoj m. ve velkých správních a tržních centrech, zejm. v okolí knížecích sídel. Nejvýzn. obch. centra se stala jádry feudálních republik (Novgorod, Pskov; pokusy ve Stětíně). Osídlení městského typu, ale bez privilegovaného svobodného postavení obyv., je doloženo již z Velkomoravské říše v 9.st.; význ. obch. centrem byla od 10.st. Praha (osídlení a trhy mezi Pražským hradem a Vyšehradem); větší koncentrace osídlení s osadami zahr. kupců vznikaly v Olomouci, Brně, Litoměřicích a na dalších místech. Ve 13.st. zakládali č. králové městské komunity jako své mocenské a hosp. opory (Praha, Olomouc, Brno, Znojmo, Uherské Hradiště, Most, České Budějovice). M. vznikala většinou na místě správních hradisek (Hradec Králové, Chrudim) nebo v jejich okolí (Plzeň); zároveň vznikala nová m. "na zeleném drnu" v nově kolonizovaných oblastech (Polička, Trutnov). Středoevr. středisky horního práva se stala m. Jihlava a Kutná Hora. Vedle svobodných král. a věnných m., která byla nezávislá na feudálech, vznikla v č. zemích celá síť menších m. a městeček, obvykle jako hosp. a tržních center feud. panství (komorních, šlechtických, církevních). Plánovitá výstavba král. m. byla dovršena ve 14.st. zal. Nového M. pražského. - Středověká m. v zemích se slabou ústřední mocí (Německo, Itálie) se sdružovala do m. svazů k voj. obraně své nezávislosti nebo k prosazování svých mocenských a obch. zájmů (Lombardská liga, rýnský městský spolek, hanza). Ve 14.-15.st. docházelo ve m. k sociálním bojům mezi obchodnickým patriciátem a řemeslníky. Tyto boje nabývaly rev. forem v Itálii (Florencie), Flandrech (Gent) a zejm. v Cechách za husitské rev. (radikální chudina a řemeslníci v Praze). Jako m. nového typu vznikl Tábor (základna husitských polních vojsk). V 15.st. se měšťané v řadě evr. zemí zakupovali na venkově. Feud. vrchností se stala i č. m.; v některých it. městských státech získali nejmocnější měšťanské rody knížecí postavení (Medici ve Florencii). V období raného kap. se některá evr. m. stala mez. bankovními střediskv a vznikaly v nich prvnt burzy (Janov, Augšpurk, Norimberk, Lyon, Antverpy, Amsterdam, Londýn, Paříž, Lisboa). S rozvojem absolutismu ztrácela evr. m. svůj samostatný polit. význam, zejm. po odbojích, které někdy měly charakter raně burž. rev. (povstání komunérů ve Španělsku). V č. zemích byl městský stav ekon. a politicky oslaben po odboji 1547 a zejm. po bitvě na Bílé hoře 1620. - Kolon. expanze evr. států zastavila svébytný rozvoj m. v mimoevr. oblastech. V Lat. Americe byla m. organizována podle evr. vzoru od 16.st., v ostatních částech světa přibližně od 19.st. Kvalitativní obrat ve vývoji m. přinesla prům. rev. (od 18.st. v Anglii). Důsledkem vzniku kap. velkovýroby byla migrace obyv. z venkova do m. a vytváření nové spol. třídy, prům. proletariátu, vázaného v rozhodující míře na m. S tím je spojen i proces prudkého růstu počtu obyv. a velikosti m. (urbanizace). Překotný vývoj m. v 19.st. si vyžádal i vznik urbanistických koncepcí, které měly napomoci dalšímu plánovitému rozvoji m. v závislosti na dosaženém stupni rozvoje výr., dopravy a komunikací. V důsledku rychlého hosp. a sociálního vývoje (od konce 19.st.) dochází ke vzniku mnohamiliónových sídelních aglomerací (megalopole) zahrnujících kromě tradičního jádra i bývalé zázemí, popř. spojujících v jeden celek několik dříve samostatných m. (New York, Mexiko, Tokio, Moskva). V rozvojových zemích v důsledku nerovnoměrného vývoje městských a venkovských oblastí vznikají na okrajích velkých center slumy. - K nejvýzn. urbanistickým koncepcím patří: a) dezurbanizovaném. : popírá nutnost m.; vznikla koncem 19.st., rozšířila se hl. ve 20.letech 20.st. (sov. avantgarda, B. Taut, Ch. Gide); rozptýlená sídla a drobná výr. sdružení, v novější době s rozvojem elektroniky důraz na možnost audiovizuálního kontaktu ("obec bez sousedství a bez hranic"); b) dynamickém.: od konce 19.st. existující koncepce m., které by bylo možné plánovitě rozšiřovat podle nových potřeb (N. A. Miljutin); c) funkcionalistickém.: od 30.let 20.st., snaha organizovat m. na zákl. jeho hl. funkcí (bydlení, práce, doprava, rekreace); od 60.let kritizována, ale uplatňuje se dodnes; d) lineárním.: koncepce pův. z 80.let 19.st., zal. na možnostech moderní dopravy - m. organizováno podél komunikací (Le Corbusier); e) organickém.: koncepce m. jako organismu schopného obnovy, růstu, proměn, cílevědomé reakce (W. Gropius, E. Saarinen, F. L. Wright); f) paralelním.: koncepce vznikla ve 20.letech 20.st. (ČSR, Rakousko); předpokládá výstavbu paralelních m. se specifickými funkcemi (výr., obytné) v blízkosti tradičních center, která si podrží své správní funkce; g) pásmové m.: paralelní organické řazení funkčních pásem vedle sebe s cílem umožnit jejich co nejkratší spojení a další růst (N. A. Miljutin, Le Corbusier); h) regionální m.: koncepce rozvíjená od 30.let zejm. v USA; odvozena z koncepce zahradních m., projev dezurbanizačních tendencí; i) s atelitní m.: snaha o uvolnění nadměrné koncentrace obyv. v centru; první návrh Leonardo da Vinci, další rozvoj od konce 19.st.; využíváno při plánování a výstavbě prakticky všech velkých m. (forma regulace rozvoje m. aglomerací); j) zahradní město: v 19.st. vzniklá koncepce sídliště s nízkou zástavbou a výrazně uplatněnou zelení (v Praze Ořechovka, Zahradní Město).
