krajinářská architektura
krajinářská architektura, arch. utvářející přír. prostředí v celku i detailu, určující a modelující terén, komunikace i výsadbu a využívající vegetaci, vodní plochy i oživení vnějšího prostoru arch. doplňky a plastikami (např. besídky, pavilóny, fontány). Vytváří na daném území ideální obraz přír. podle slohotvorných směrnic a arch. názorů doby i podle spol. funkce. Zpracování dějin k. a. jako kultivace přír. prostředí a krajiny je v počátcích, podrobněji je znám pouze vývoj parků a zahradní architektury, v jejichž hist. vývoji se uplatňují varianty dvou zákl. typů: pravidelné, geom. až přísně symetrické uspořádání (fr. zahrada 17. a 18.st.) a nepravidelné, přír. stavu blízké uspořádání (angl. park 18.století).
