kosmopolitismus
kosmopolitismus [-tyz-] 1. světoobčanství. Odtud kosmopolita - světoobčan a příd. jm. kosmopolitní a přís. kosmpolitně. Výraz kosmopolitismus se objevuje již v antice (sofisté, kynikové, stoikové). Kosmopolitické názory se šířily zejm. v době krize ant. "polis" a vzniku mnohonárodního státu Alexandra Velikého. Zenonovi z Kitia a jiným stoikům znamenal ideál "kosmopolity" hledání takové spol. formy, která by umožňovala člověku žít podle "světového zákona". Jinou podobu k. vyjadřuje kyrénská škola, hlásající hédonismus, v úsloví: ubi bene, ibi patria (kde je dobře, tam je vlast). Jádrem ideje k. je zřeknutí se vlasti a vlastenectví. Ve středověku byla katolická církev hl. nositelem kosmopolitických tendencí. Tento k. se lišil od k. renesančního, který zaměřoval myšlenku světoobčanství proti feud. rozdrobenosti (Dante, T. Campanella). Abstraktně human. idea k. vyjadřovala požadavek osvobození jednotlivce z feud. pout. Osvícenství v době fr. burž. rev. konce 18.st. vyzdvihlo v zápase s církví a feud. zřízením human. ideál lidstva. V Německu reprezentanti klasické filozofie a literatury (T. Lessing, J. W. Goethe, F. von Schiller, I. Kant, J. G. Fichte) spojovali myšlenku světoobčanství, namířenou proti feud. partikularismu, s patriotismem, vystupujícím za nár. jednotu; 2. liter. v dějinách č. liter. se jako k. označoval směr představovaný lumírovci, který na rozdíl od tzv. školy národní usiloval o evr. orientaci č. liter., o širší osvojení svět. kult. dědictví i moderních směrů v západoevr. písemnictví. "Světoobčanství" J. Vrchlického, J. V. Sládka, J. Zeyera a dalších však nebylo beznárodní, ale oba směry, národní škola i "kosmopolité", vyjadřovaly na různém stupni a různou formou nezbytnost rozvíjet č. liter. na základě domácích potřeb a tradic i ve styku s kulturou a tradicemi jiných epoch a národů jako součást národně obranného a nár. osvob. zápasu; 3. biol. rozšíření organismů po celé Zemi; např. někteří prvoci, mnohobuněční živočichové i rostliny, např. hasivka orličí.
