konvencionalismus
konvencionalismus, [-iz-] 1. sociol. lpění na společenské konvenci, zvicích; libovat si v neměnném až pohodlném způsobu myšlení, chování. 2. směr filoz. interpretace vědy, podle něhož základem mat. a přírodověd. teorií je libovolná dohoda (úmluva mezi vědci), řídící se pouze úvahami o vhodnosti, účelnosti, pohodlnosti, ekonomii myšlení ap. Zakl. K. H. Poincaré uplatňoval tato hlediska ve fyz. a zejména v mat. Axiomatizace řady mat. disciplín, vznik neeuklidovských geom., které ukázaly, že témuž prostoru mohou odpovídat různé a vzájemně rovnocenné geom., jej přivedly k závěru, že geom. nemá empirický původ a nevypovídá nic o reálném světě. Konvencionalistické názory sdíleli též E. Mach a R. Avenarius. Další etapa vývoje k. je spojena s rozvojem mat. logiky ve 30. letech 20. st.; projevuje se v raných pracích R. Carnapa a K. Ajdukiewicze. Carnap je autorem tzv. principu tolerance, podle něhož lze jako základ přírodověd. teorie zvolitlibovolný systém axiomat. a syntaktických pravidel. Ajdukiewicz rozvíjel tzv. radikální k., podle něhož zobrazení světa ve vědě závisí na volbě pojmového aparátu, přičemž sama volba je zcela ,,svobodná". Avšak ani Carnap, ani Ajdukiewicz nemohli svá hlediska důsledně realizovat a byli nuceni je pozměnit. Prvky k. lze nalézt též např. v novopozitivismu, pragmatismu a operacionalismu.
