konec světa
konec světa, fantazijně alegorický obraz tvořící součást náb. a mytol. systémů většiny národů starověké Evropy, Asie a Ameriky. V archaickém pojetí představován buď katastrofou oddělující mytický svět minulosti od současnosti, nebo střídáním kosmogonických cyklů spojeným s představou smrti a znovuzrození přírody. Zvl. významu nabyla vize k. s. v judaismu, zprostředkovaně v kř. V pojetí Starého zákona je k. s. ztotožněn s koncem tzv. aeonu, v němž žijeme. Představa k. s. je zde poprvé spojena s předpokladem božího soudu, zaměřeného na ,,nepravosti a zlořády světa", a s předzvěstmi a znameními, které mají k. s. předcházet (zatmění, padání hvězd, mor). Poexilové židovství pod vlivem babylónské mytol. a perského dualismu rozvinulo motiv k. s. v apokalyptice, která se snažila mat. výpočty stanovit přesný den k. s. Apokalyptické spekulace o bezprostředně se blížícím k. s. představují silný náb. a životní motiv prvotního křesťanství. Křesťanské náb., modelované ve svých obrysech v atmosféře nejistoty vidinou štěstí a spravedlnosti v posmrtném životě, zásadně přehodnotilo téma k. s. legendou o příchodu Ježíše Krista, zvěstujícího blízkost božího soudu. Ve své podstatě se tak motiv k. s. stal vlastním obsahem eschatologie, tj. nauky o posledních věcech člověka a světa.
