komické
komické, směšné; esteticko-etická kategorie, označující všeobecně situace a rozpory, které vyvolávají smích. Určení podstaty k. je nesnadné pro univerzálnost jeho předmětu a jeho proměnlivost. Nejčastěji se komické chápe jako protiklad tragického, ale někdy též vznešeného či patetického nebo jako opak dojetí; jsou však známy i tragikomické, patetické nebo sentimentální formy komična. Jeden druh komična často přechází v jiný, a to platí i o dalších estetických kategoriích (,,od vznešeného ke směšnému je jen krok"). Zvolíme-li jako východisko lidové veselí, které se spontánně projevuje o svátcích a slavnostech, ve hrách a tancích, pak tento smích vyjadřuje radost, přebytek sil a pocit vnitřní volnosti. Svou povahou je univerzální, ale též ambivalentní a synkretický : spojuje chválu i hanu, důvěrnost i distanci, roli aktéra i diváka. Lidový smích obsahuje v zárodku všechny druhy komična, především ironii a humor. lronie skrývá pod maskou smíchu vážnost i výsměch, humor pod maskou smíchu vážný úmysl. Satirický smích naproti tomu napadá nedostatky, které jednoznačně odmítá. Urovní a hloubkou se liší náročné formy komického (v Don Quijotovi stíhá výsměch nejušlechtilejší lidské vlastnosti) od pouze zábavných (např. kalambúr). K nim se vztahuje Aristotelovo vymezení komična jako ,,bezbolestného odsudku". V projevech vtipu a duchaplnosti, jež jsou ,,hrou intelektu" komické jako by sehrávalo roli důkazu. Psychologický význam k. je značný; v ničem se tak neodhalují charakteristické vlastnosti lidí jako v tom, čemu se smějí. Základ psychohygienické funkce smíchu tkví v jeho schopnosti uvolňovat vnitřní tenzi, překonávat ztrnulost a falešnou vážnost. Smích osvobozuje od falešných obav, přežilých kultů a autorit, sehrává duchovně terapeutickou roli v životě i umění. Nejpříznivější půdou pro uplatnění univerzální povahy k. je literatura, v níž se na k. zakládá jeden z hlavních druhů dramatu - komedie.
