koherenční teorie
koherenční teorie 1. filoz . novopozitivistické pojetí pravdy vytvořené členy vídeňského kruhu (R. Carnap, O. Neurath), kteří považovali za kritérium pravdivosti věty její odvoditelnost v rámci daného systému vět, vybudovaného koherentně (tj. ve shodě) s log. zákony a pravidly log. syntaxe;2. psychol . teorie něm. psychofyzicky orientovaného psychologa asocianistického zaměření G. E. Müllera, vycházející z nahrazení principů celostní (tvarové) psychol. hypotézou vzniku komplexů psychických kvalit na bázi koherenčních procesů. Podle této teorie psychické elementy (počitky) vstupují samy od sebe do specifických spojení (konfigurací) na zákl. afinity, analogické jevu koherence. Koherenční proces není mechanický, ale je usměrňován nadřazeným subj. činitelem ,,kolektivizující pozorností", která má simultánní či sukcesívní charakter podle toho, týká-li se současné či následné aktivace představových komplexů. Nejdůl. faktory ovlivňujícími koherenci jsou prostorová blízkost, podobnost barev a tvarů, totožnost obsahů, symetrie a kontury tvarů.
