disonance
disonance [dy-, lat.] 1. nesoulad, neshoda; opak konsonance; 2. hud. pův. nelibozvuk. V průběhu staletí se pojetí toho, co je nelibozvučné, měnilo. Dnes chápeme d. jako souzvuk dvou nebo více tónů, v němž je vnitřní napětí, a který proto směřuje k rozvedení do konsonance; 3. psychol. pojem d. zakotvil v teorii poznávacích procesů jako ozn. rozporu mezi procesem vnímání a obj. realitou, která je člověkem vnímána. Tento rozpor se projevuje psychickým napětím, které je řešeno ve prospěch obnovení souladu mezi vnímaným a vnímáním. Tzv. kognitivní d. (autor L. Festinger) je motivační síla pudící člověka k tomu, aby vnímal pouze ty atributy reality. které mu vyhovují, tj. nevytvářejí nesoulad mezi očekávanou kvalitou vnímaného a vnímanou skutečností (např. kuřák ignoruje veškerá varování proto, aby nevznikla d. mezi vnímaným obsahem a postojem člověka-kuřáka).
